Nuda na galejích – povídka

Autorka článku: Simona Monyová Zase telefon! Za posledních dvacet minut už potřetí. Copak jsem telefonní ústředna? Anebo se snad mezi konkurencí rozkřiklo, že jsem pozadu s psaním románu a musím pracovat? Nebudu to zvedat a hotovo! Ach jo. Zvoní a zvoní.

Panebože, co je to za blázna? Proč nezavěsí a nezkusí to prostě později?
Dobře, přesvědčil mě, vezmu to. „Prosím?!“
„Proč to nebereš?“ vybafl můj manžel. „Jsem na pohotovosti, nohu mám zasádrovanou pomalu až k bradě a tobě nestojím ani za to, abys zvedla pitomý slucháko.“
„Nemohla jsem tušit, že voláš ty… Co se ti stalo?“
„Natrhl jsem si vazy v koleně a pohmoždil čéšku,“ děl vyčítavě, jako bych mu vazy sama přepižlala pilníčkem na nehty. „Přijeď pro mě do úrazovky. Co nejdřív. Sedím ve vrátnici a mám na sobě jen košili, tunu sádry a slipy s obrázkem Barta Simpsona.“
Vyjela jsem ihned a úvahy o tom, jak si manžel mohl přivodit vážný úraz v internetové kavárně, jsem ráda přenechala lidem s bujnější fantazií. Moje představivost na to zjevně nestačí.

„Žádný druh surfování není tak úplně bezpečný,“ poučil mě Komik, aniž bych se na něco ptala a trpitelsky se sunul směrem k autu, které posléze ztrestal berlí za to, že je příliš malé.
„Možná je dobře, že se to stalo,“ pobrukoval po chvíli ze zadního sedadla vozu. Přičetla jsem to poúrazovému šoku a dál zastávala názor zcela opačný. Ještě jsme nebyli doma a už přicházely těžkosti. Na několika křižovatkách na mě troubili řidiči ostatních aut, neboť si mysleli, že chodidlo vystrčené z okýnka plní funkci provizorního blinkru a při vjíždění do garáže jsem manželovi odřela patu. Přesto si nečekanou situaci pochvaloval: „Budu na neschopence celý měsíc! Chápeš? Konečně na sebe budeme mít víc času. Můžeme si povídat, koukat spolu na filmy, celé dopoledne se povalovat v posteli, prostě dělat všechno, co sis vždycky přála.“
Definitivně jsem pohřbila možnost, že bych román stihla dokončit v termínu a představa neplánované dovolené se mi pomalu začínala zamlouvat.
První den takzvané dovolené začal velmi netradičně. V pět ráno, pro mne tedy v hluboké noci, začal Komik lomcovat mým ramenem: „Slyšíš, jak venku štěkají psi?“
Mít jen o trochu víc síly, s chutí bych rozšířila výčet jeho zranění. „Slyším. Ale kdybys mě nebudil, spala bych a neslyšela nic,“ zabručela jsem.
„Ráno psi takhle vyvádějí většinou proto, že pošťačka roznáší noviny.“
Přikryla jsem si hlavu polštářem.
„Já v noci nezamhouřil oko,“ pokračoval. „Poslední dvě hodiny už nemyslím na nic jiného než na noviny a hrnek kafe. Ale ty klidně spi. Když už jsem to vydržel tak dlouho, dvě hodinky ještě zvládnu.“

Povedlo se. Vyštval mě z postele. Natáhla jsem si baloňák na noční košili, v přízemí vyděsila postaršího pejskaře, ve schránce našla pouze dva pomačkané letáky a v polospánku vyjela deset pater výtahem zase domů. Uvařila jsem kávu, ohřála mléko kočce a nakrmila psa. Následující dvě hodiny jsem strávila převážně ve výtahu. Nahoru a dolů jako trotl. V šest padesát pět konečně dorazila pošťačka. Zhruba v tu dobu manžel tvrdě usnul. Vypravila jsem děti do školy, vyvenčila psa a zasedla k počítači.

„Halóo?! Kde seš?“ hulákal z ložnice. Jak se ukázalo, nechyběla jsem mu ani tolik já, jako spíš informace, co plánuju připravit k obědu. Doběhla jsem na nákup a pustila se do vaření. Mezitím, co se sekaná pekla, jsem manželovi suplovala dálkové ovládání televizoru, které minulý týden kdosi rozšlápl a drbala ho pod sádrou pletací jehlicí.
Odpoledne si zdřímnul. Udělala jsem s Odlitkem úkoly, Andílka odvezla na angličtinu, vyvenčila psa, vyzvedla Andílka z angličtiny.
„Nějak mi vyhládlo,“ mručel Komik. „Nebyla by tam nějaká svačinka?“
Po svačince jsem doběhla do knihovny a se seznamem v ruce hledala knihy, bez kterých ( jak mě upozornil) se mu koleno dozajista nezhojí. Pak večeře, umýt nádobí, mezitím přepínat programy, větrat, rozsvěcet, přikrývat, vařit čaj a samozřejmě – drbat pod sádrou. A totéž v bleděmodrém zbývajících třicet dní.
„Víš, že se docela těším do práce?“ pravil Komik v předvečer sundání sádry. „Představoval jsem si ten náš společný měsíc úplně jinak, trošku mě to zklamalo. Ani jsme si spolu nepopovídali, pořád jsi někde lítala. Mám pocit, že už tě nezajímám jako dřív a že se se mnou začínáš nudit…“

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet