Únor bílý, vůle sílí – povídka

Autorka článku: Simona Monyová Jana se oblékla do béžového kalhotového kostýmu a při pohledu do zrcadla seznala, že v něm vypadá jako nešizená domácí jitrnice. Přišlo to plíživě. Zpočátku jen několik galusek v oblasti pasu, později rozsáhlý otok spodních partií těla. Jako kdyby si přičapla do vosího hnízda. ˝Tři týdny jsem neměla v puse čokoládu, na televizi koukám už jedině z rotopedu a slovo šlehačka u mě vyvolává Pavlovův reflex˝, postěžovala si kolegyni v kabinetu.

˝Ty máš co mluvit,˝ odvětila jí s plnou pusou pařížského salátu kolegyně, přezdívaná žáky z vyšších ročníků Mašina.
Jana hlasitě polkla a nezvladatelnou chuť na svačinu zapila půllitrem neslazené minerálky.
Ano, proti Karle byla sice poloviční, ale ve srovnání s ní dopadala přesto mizerně. Karla měla ve svém rodinném domku dvě dítka, přičinlivého mužíka a v létě pojede k moři. Zato Jana se ve svých pětatřiceti letech dopracovala pouze k prolhanému ženáči, garsonce v paneláku a oprýskanému kolu značky Eska. A o prázdninách pojede, jako každoročně, na brigádu.
˝Nastal čas pro radikální řez,˝ zapřemýšlela nahlas.
Karla zahýkala: ˝Vykašli se na řez radikální a dej si se mnou punčovej. Tchán včera slavil šedesát˝
˝Já chci taky tchána,˝ zaúpěla Jana a pro jistotu si přisedla obě ruce, aby ji náhodou nenapadlo natáhnout se po zákusku.
˝S tchánem většinou vyfasuješ i tchyni. A to někdy bývá horší než chytnout žloutenku,˝ poučovala kolegyně, která zjevně nevěděla o čem mluví. Martin Karásek ze 3.A žloutenku prodělal v loňském školním roce a ještě pořád byl na dietě. To by Karlu zabilo, pomyslela si Jana a do notýsku k soupisu novoročních předsevzetí: ZBAVIT SE SEDMI KG A JINDŘICHA, OPATŘIT SI HODNÉHO CHLAPA A POTOMKA si připsala poznámku – TCHYNI BRÁT I KDYBY MĚLA LEPRU. Notýsek s potěšením zaklapla a plná bojovného nadšení si telefonicky smluvila schůzku s Jindřichem.

˝Ty někoho máš?˝ divil se, když mu hned mezi dveřmi oznámila, že vyčerpal veškeré zásoby její trpělivosti.
˝Nejde o to, jestli já někoho mám nebo ne,˝ pokoušela se mu vysvětlit, ˝jde o to, že ty máš manželku, se kterou se sedm let rozvádíš. Ovšem pouze verbálně.˝
˝Od začátku jsi věděla, že to chvilku potrvá˝ namítl ublíženě.
˝Zeptej se chlápka, kterej po sedmi letech opouští žalář, jestli mu to připadalo jako chvilka˝
˝To snad nechceš srovnávat!˝ pohoršeně odfrkl.
˝Víš co nechci?˝ otázala se s hranou převahou. ˝Tebe už nechci.˝
Příval slz se dostavil naštěstí až poté, co Jindřich uraženě opustil její garsoniéru.
Jana, poučena odbornou literaturou z oblasti psychologie, byla rozhodnuta čelit duševní trýzni cílenou činností. A ačkoliv nutně potřeboval vyluxovat koberec, změnila plán a vyluxovala pouze lednici. Zato důkladně.
To bylo pořád strachu, že teď už nebudu mít příležitost někoho obejmout, říkala si k ránu, na hony vzdálená duševní harmonii, křečovitě objímajíc záchodovou mísu.

˝Tebe to teda sebralo,˝ přivítala ji růžolící Karla ve sborovně školy.
˝Jediný co mě sebralo bylo dvacet deka rokfóru, hruškový kompot, jogurt s prošlou záruční lhůtou, půl flašky kečupu a piksle nakládaných žampionů v kombinaci s ranní jízdou na kole,˝ dýchavičně odvětila Jana a zhroutila se na židli.
˝A proč proboha děláš takový věci?˝
˝Zrovna ty mi vykládej, žes nikdy nezajídala depku.˝
˝To jo. Ale nikdy jsem si nehuntovala tělo na bicyklu.˝
˝Vidíš! A já to ode dneška budu dělat každý den!˝ zachroptěla Jana a její námahou brunátný obličej dodával slovům takřka fanatický důraz.
˝Je únor!˝ poklepala si na čelo Karla.
˝Únor bílý, vůle sílí˝ zadeklamovala Jana něco z vlastní tvorby. Omluvou jí budiž, že vyučovala pouze matematiku a fyziku.
˝Únor bílý, vůle sílí. A než přijde březen, na krchov tě svezem,˝ bryskně sekundovala Karla, aprobace zeměpis, výtvarná výchova.
A než přijde březen, na krchov tě svezem byla první věta, kterou si Jana vybavila po probuzení.
˝Umřela jsem?˝ otázala se zpitoměle.
˝Kdepak,˝ usmála se mladinká sestřička. ˝Máte otřes mozku a zlomenou nohu. Teda vlastně obě. Budete v pořádku.˝
˝To zní, jako kdybyste řekla – shořel vám barák, ale za rohem je půjčovna stanů,˝ ušklíbla se Jana.
˝Teď na nic zlého nemyslete˝
˝To bych musela přestat myslet vůbec,˝ sykla, ale sestřička již opustila místnost. Ve dveřích se minula s vysokým chlapíkem, jehož obličej se utápěl v obrovské kytici růží.
˝To je pro vás,˝ řekl.
˝To pochybuju, otřes mozku sice mám, leč amnézii bohužel nikoliv. Vás vidím poprvé. Zřejmě jste si spletl pokoj,˝ pravila uštěpačně s podezřením, že ji místo na oddělení chirurgie hospitalizovali na psychiatrii.
˝Nespletl. Jmenuju se Roman Lhoták a před třemi dny jsem vás přejel. Tedy nechtěně,˝ vysoukal ze sebe s úsměvem tak plachým, že by mu Jana v mžiku odpustila, i kdyby ji srazil zcela plánovaně.

˝Koupil jsem vám nové kolo˝
˝Invalidní vozíky neměli?˝ opáčila sarkasticky.
˝Chápu, že se zlobíte, ale nebyla to moje vina. Vjela jste mi přímo do cesty,˝ vysvětloval omluvně a rychle dodal: ˝Což ovšem neznamená, že se zříkám odpovědnosti. Postarám se o vás, dokud nebudete v pořádku.˝
˝To může trvat několik měsíců,˝ namítla.
˝Já mám času dost,˝ zamával jí na odchodu. Na ruce se mu nic neblýskalo.
Dost času měl kupodivu najednou i Jindřich, který okázale ignoroval jejich rozchod, a poté co se s Romanem několikrát střetl u jejího lůžka, dokonce přinesl fotokopii žádosti o rozvod se slovy: ˝Tak ses konečně dočkala.˝
S úsměvem mu papír podala zpět: ˝Jo, dočkala. Roman je moc fajn.˝
˝Ty s ním chodíš?˝ vyjekl.
˝Kdepak. Chodit s ním začnu až tak v květnu. Dřív mi prý tu sádru nesundají. Teď s ním dva měsíce zatím jen tak polehávám.˝
˝To je náramná legrace, rozvrátit někomu manželství, vykašlat se na něho a ještě se posmívat, že zůstal sám,˝ prskal Jindřich.
A Janu náhle napadlo, že by mohla jeho ženě věnovat své kolo. Za léta strávená s bezcharakterním hňupem by si chuděrka zasloužila, aby ji taky přejel nějakej férovej chlap

Autor: Simona Monyová, Foto: Internet