Poslední diskuse


Téma týdne zobrazit diskusi

Dobrý deň,píšem bakalárku o Testovacom...

Zdraví zobrazit diskusi

Poradna lékaře vám nefunguje?A...

Zdraví zobrazit diskusi

dobrý večer,je mi 61 let,jsem po operaci...

Zapomenuté osudy 32.

Publikováno: 24.12.09
Počet zobrazení: 3652
Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková
Tkalci u stavu času – KAREL ČVANČARA
Dostal se nám kdysi do ruky svázaný ročník Rozkvětu, který vycházel v letech první světové války. A má-li pravdu metafora, přirovnávající novináře začteného do cizích novin k vrchnímu, který obědvá v cizím restauračním podniku, pak jsme se my ocitli v postavení hostí, kteří vstoupili do venkovské zájezdní hospody. Usedli jsme k těžkopádnému stolu a s úsměvným pochopením jsme sledovali personál, který se nám marně snažil prezentovat vydatnější menu…

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

„Mohamedánští vojáci před vstupem do mešity myjí si nohy,“ vypráví titulek, provázející fotografický snímek. „Smršť lámala stromy jako třísky,“ dovídáme se o kus dál a hned sousední strana nám prezentuje mladého fešáka ve slušivé uniformě. „Roztomilý zjev,“ komentuje Rozkvět, „kterák náš důstojník pochutnává si na zralých šťavnatých čerstvých fících (vyhlížejí jako hrušky, jsou však měkké jako hniličky, ale mnohem, mnohem sladší, skoro mdlé chuti). Obrázek pořízen byl v gorické tržnici za největší palby nepřátelských děl.“

Jinde se setkáme s dojímavou skupinou dívek ve věku od sedmi do jedenadvaceti let. „Smutný konec evropského turné školy Izadory Dunkanové,“ vysvětluje titulek. „Koncem dubna přijela tanečnice Izadora Dunkanová se šestnácti mladými žačkami do Ženévy.“ Tam, jak praví text, Izadora své žačky zanechala v penzionu a ujela za velkou louži. „Aby nebylo zapotřebí děvčata poslati domů na chudinské útraty, byl před jejich odjezdem uspořádán v Ženevě taneční koncert.“

Pod fotografií tří vojáků s tahací harmonickou je pak poznamenáno: “Odběratelé a čtenáři Rozkvětu v ušlechtilé zábavě před podzemními svými kryty.“ „Je svatou pravdou,“ navazuje modní redaktorka, „že všechno má svůj konec buď dříve nebo později, ale konec letošního léta byl přece jen velmi brzy. Ani jsme se nenadáli a z ulic městských jakoby rázem svanuty byly podzimním větrem světlé úbory dam a kvítím zdobené klobouky. Pestré stužky lehké krajky vytlačeny byly kožešinou, jež dosedla na trůn a chopila se vladařského žezla.“

Se starostí pražských dam pak dokonale ladí zasněžené scenerie ruské fronty a skupinka mužů ve vojenském, kteří na tyrolské frontě budují zákopové překážky. Ty asi tenkrát sotva zajímalo „kterak si Američanky udržují svěží pleť,“ jak psali v Rozkvětu. „Sotvaže vysvitne jarní slunéčko a trochu se oteplí, americké mladé dámy spěchají z měst do přírody, kdež zřízeny jsou vzdušné lázně. Tam provádějí prostocviky, jež působí velmi dobře na oběh krevní. Dokud nenastanou teplé dny, trvá cvičení jen krátkou dobu. Dámy se rychle obléknou a jdou pak pěšky kousek cesty.“

Kdopak by nezatoužil setkat se po půl století s redaktorem, který tenkrát, v hlubokém středověku české žurnalistiky, kombinoval s nezapomenutelným vtipem starosti zákopů a bujné veselí bezstarostné Prahy. Jmenoval se Karel Čvančara a našli jsme ho v plném zdraví, zrovna když oslavoval čtyřiaosmdesáté narozeniny.

Snad i on sám se někde v koutku své duše docela tiše usmíval nad naivitou svého mládí. Dal nám aspoň najevo, že to máme o mnoho snazší, když můžeme bohatě využít celé moderní techniky, zvláště pak „megafonových pásků“. Ale to co bylo napsáno, je jednou provždy tady a černé na bílém mazat nelze. A proč bychom vlastně mazali ty zapomenuté hříchy Čvančarova mládí, jejichž dobový kolorit dostane teprve časem svou pravou hodnotu.

Osudným okamžikem Karla Čvančary byl pohřeb pražského arcibiskupa. Když totiž míjel pohřební průvod reálku, do níž student Čvančara chodil, splašili se koně pražské kavalerie, zvědavci v zoufalém strachu opouštěli ulice a také Čvančara se rozeběhl domů, aby sepsal svou první novinovou zprávu pro Národní politiku. Tenkrát se zrodil Karel Čvančara, pražský lokálkář, který po studiích na Filosofické fakultě vystřídal několik velkých redakcí, Hlasem národa počínaje, Venkovem a Večerem konče.

Bylo to vlastně docela jiné než dnes a Praha byla pro novináře nejspíš Kischovým tržištěm senzací. Kisch sám sedával ovšem v novinářské burze U Brejšků, kde předsedal Josef Vejvara, zatímco Čvančara měl svůj stan v konkurenčním podniku U Choděrů. Tam měli ve funkci předsedy dokonce muže se šlechtickým titulem – byl jím jistý pan rytíř Lhoták z Vysoké Lhoty. Každý tu měl svůj přesně vymezený služební objekt, jímž mohla být buď pražská radnice nebo policejní komisařství, ale také záchranná stanice, hasiči a jiná střediska slibující větší, ale ponejvíce menší senzace. Čvančara měl nejčastěji na starosti „zlámané nohy“, jak se kdysi říkalo zpravodajství ze záchranné stanice. Když oběhl své obvyklé „kunčafty“, sedl ke stolu a opomocí průklepového papíru svůj materiál tužkou rozmnožil. V podvečer pak zaběhl na burzu a proměnil nějakou tu otravu plynem a pád na náledí za kapesní krádeže a několik dalších zajímavostí. V rámci burzy se tedy vesele opisovalo. Ale nejbáječnější muselo být zřejmě pohřební zpravodajství a místo plesového referenta – obojí totiž také spadalo do Čvančarovy kompetence.

Co se týče pohřbů, záležela kvalifikace redaktora především na znalosti pražských kapacit. Nu a když se vydal velký průvod na Olšany, popsal Čvančara katafalk, hloubku žalu, který projevili pozůstalí nad otevřenou hrobkou, ale především zaznamenal všechny prominenty. K tomu patřil také důkladný soupis věnců a opisování stuh s „posledním sbohem“ vládních radů, rytířů a prezidentů. Největší pohřeb, který Praha v té době vypravila, uctil památku čtyřiceti obětí najednou. Při stavbě hotelu na Příkopech se tenkrát zřítilo nejen lešení, ale i dům sám i se všemi živými bytostmi, které byly uvnitř.

Funkce plesového referenta se pak lišila snad jen v tom, že bylo třeba obléci si frak a bílé rukavičky, za což pobírali žurnalisté v počátcích dvacátého století mimořádné diety. Za velké reprezentační plesy to bylo deset, za plesy sládků a ostrostřelců šest korun. Nu a místo katafalku a věnců se sepisovaly jen výraznější toalety se vším briliantovým příslušenstvím. Jen jména prominentů musela být zachycena tu i tam, ať už truchlili v černém, anebo se veselili v maškarním.

Redaktor Čvančara měl ještě v pokročilém věku jednu krabici od bot plnou tanečních pořádků, které samy o sobě byly výmluvným dokumentem své doby. Zatímco roku 1913 převládala beseda, čtverylka, kvapík, třasák, strašák a sousedská, byl to o deset let později One step Boston, Schimmi Fox a pochod Lví silou letem sokolím. Ale největší úspěch lokálkáře vytvářely přece jen pořádné „sólokapry“. A největším sólokaprem mohla být buď špionážní aféra, kterých nebývá mnoho, anebo dokonaná vražda, která se opakuje přece jen nesrovnatelně častěji. Karel Čvančara si pamatoval především na mord, který se odehrál v Umělecko-průmyslovém muzeu. Ve velké hale tu jednoho rána objevili pobodaného zřízence. V předvečer činu se do jedné z vystavených skříní ukryl student filozofie, toužící po vystavených kamenech. Nerozumné mládí si chtělo zřejmě naklonit srdce své milé. A tak, když muzeum uzavřeli, student v hluboké tmě vystoupil ze skříně do sálu, rozbil sklo a vyňal kořist. Byl však naneštěstí přistižen nočním hlídačem, vyňal nůž a nebohého strážce muzejního pořádku na podlaze ubodal. Pak uřízl šňůry od záclon a spustil se z okna do zahrady za muzeem. Šňůra se však s milým studentem utrhla a mladičký vrah si při dopadu na zem zlomil nohu. Bílý bolestí se odplížil do nejbližšího altánku, kde se na vlastním řemenu oběsil.

Tento nesporně velký případ dával obrovskou příležitost především pro psychologický rozbor motivů, které studenta přivedly do budovy muzea. Spisovatel F.X.Svoboda o tom dokonce napsal román „Vlna za vlnou se vrací“. Karel Čvančara, který měl mimořádný vztah k výtvarnému umění byl v prvé řadě fascinován tím, že mrtvý zřízenec ležel pod velkým benátskýmn zrcadlem, v němž se celá postava v bílém plášti a s bodnými ranami, zalitými krví, odrážela.

Ale lokálkář si mohl nejednou přijít na své i v zemském sněmu. Karel Čvančara vzpomínal, jak se tu jednou do sebe pustili pěstmi páni poslanci a jak tu jeden nacionalistický německý poslanec vytáhl z kapsy dokonce pořádnou kudlu. Lokálkář Čvančara zpracovával novinářsky i návštěvu Františka Josefa I. v Praze. Tenkrát se jednomu z kolegů povedl zřejmě nechtěný žert – napsal pod fotografii stařičkého mocnáře nad Vltavou zdánlivě nevinný titulek: „Procházka na mostě“. A od té chvíle přejmenoval národ Jeho Veličenstvo císaře na „Procházku“.

V Čvančarově archivu zůstala zachována i fotografie okamžiků, v nichž náš lokálkář s celou burzou od Choděrů spisoval na balkonu Staroměstské radnice reportáž o manifestaci za všeobecné hlasovací právo. Malou památku zanechal v Továrně na absolutno i Karel Čapek. Zvěčnil tu stařičkého redaktora Čvančaru, který se obává o zdar pokusu.

Listovali jsme starými novinami, v nichž měl kdysi dávno své velké slovo Karel Čvančara a usmívali jsme se nad originální směsí zpráv a komentářů k událostem, jež nás už dávno nepálí. A vzpomínali jsme na myšlenku Františka Gela, který při srovnání této zapomenuté generace se žurnalistikou dneška napsal, že rozdíl těchto dvou pólů je stejně velký jako vzdálenost mezi podomními šlejfíři a současnými frézaři. Je to tak … jenže v tom případě se musí i našinci smířit s historickou nutností, že jednou, po čase, budeme těmi šlejfíři, nad nimiž se budou shovívavě usmívat naši potomci, také my…

OLGA FASTROVÁ

Tu nenápadnou drobnou paní jsme našli v pražské kavárně Hlavovce. Seděla jako každý jiný den nad čerstvými svazky novin. Když jsme ji chvíli pozorovali, cítili jsme, že pro tuhle ženu nepředstavují potištěné stránky jen ubitý čas. Pročítala tištěné sloupce jako někdo, kdo je, anebo byl součástí toho přitažlivého světa redakcí, sazáren a rotaček. Nemýlili jsme se – paní Olga Fastrová novinářkou skutečně byla – dokonce naší první novinářkou. A svět potištěného papíru jí propůčil popularitu, dal jí hodně radosti, ale přinesl s sebou i skandály a spoustu nepříjemností, jež jsou, anebo byly se sedmou velmocí nerozlučně spojeny.

Už je to pomalu celé století, co se na stránkách Národní politiky objevil její první fejeton. Brzy potom druhý, třetí… a pak jí nabídli módní rubriku pro ženy. Bránila se tenkrát nabídce šéfredaktora, nezajímaly ji střihy kostýmů a chtěla se pokusit o opravdovou literaturu. Ale měla také jako nedávno ovdovělá žena na starost tři malé děti. A ty – móda nemóda – v poslední instanci rozhodly. Konečně počátkem minulého století nebylo postavení ženy ve společnosti nikterak hodné závisti. I když na druhé straně právě tahle situace vytvořila z neznámé Olgy Fastrové první českou žurnalistku. Paní Olga měla ovšem svou malou podmínku: rozhodla se podepisovat svou rubriku pseudonymem dívky, o níž zrovna četla v jakémsi francouzském románu. Tak se pod jejími články věnovanými ženám, objevilo jméno Yvona. S tímto pseudonymem, jehož nositelku neměli lidé poznat, se začalo v konzervativním tisku velké tažení za emancipaci, svatá válka proti mužům.

Yvona je sice vedla poněkud jednoduchými novinářskými zbraněmi, ukutými ještě na přelomu dvou minulých století a novinář atomového věku tenhle arzenál povýšeně přehlédne. Ale dovedeme si představit, jak šokující musely být články Olgy Fastrové v těch dávných dobách, když mnohé muže přepadne vztek ještě dnes. Snad postačí pro ilustraci několik nahodile vybraných vět, z nichž zaznívají dávné bojové pokřiky ženských šiků, jimž velela Yvona: „Některé z dopisů starších maminek končí proklínáním žen, které ubírají místa mladým mužům,“ píše Fastrová. „Ženy, které sdílejí tyto názory, zapomínají, že tímto prostředkem byly by ženy vtlačeny nazpět do finanční závislosti na manželovi, čili do poddanství.“ „Je nutno bránit se,“ vyzývá k boji Olga Fastrová. „Je opravdu jako soli třeba jednotné fronty žen! Ani nejmenší částečka vydobytých práv nemohla by ženám býti vzata, kdyby se všecky spojily na jejich obranu. Proti jednotné frontě žen by se nic nezmohlo; vždyť většinu obyvatelstva v republice tvoří ženy, nikoli muži.“

Yvona psala někdy nejspíš jako agent provokatér, když poznamenala, že „mužský mozek je jiný, než ženský. Dej muži zbraň a mužský mozek funguje se zjevným úspěchem. Ale dej mu knihu…“ Ty tři tečky představovaly hozenou rukavici poněkud nedomyšleně do tváře celému mužskému plemeni. Jindy zase apelovala Yvona spíš na rytířské city mužů, které jinak zjevně nemohla vystát. „Chtíti pomáhati financím státu na nohy a dorostu k místům ve státní službě pouze jednostranně na úkor žen – to, odpusťte pánové, je tuze málo rytířské.“

A někdy zase vyzývala k taktizování hodnému nejmazanějších podšívek. Upozornila své čtenářky, že muži změknou, jakmile se jim neklade zbytečný odpor. Prý jim jde především o pocit prestiže. „Dopřejme jim to, myslívaly si shovívavě paní Kondelíkové. Ale dnešní ženy muži této nevinné radosti nechtějí dopřát,“ dodává se zjevnou převahou moudřejšího paní Fastrová. „Což aby dnešní pyšné ženy zkusily dřívější taktiku?“

Nebylo divu, že se na redakčním stole Olgy Fastrové objevovaly denně záplavy dopisů. Byla v nich sympatie, ale také pohrdání;, povzbuzení i bouřlivý odpor. Na ten narážela první česká novinářka i mezi svými kolegy. Zakrátko začali čtenáři po tajemné Yvoně pátrat a sazeči ji nakonec – snad z odporu k tomu, co jim tahle žena předkládala k vysázení – vyzradili. O popularitu Yvony se pak postarala obuvnická firma Šlemr, která na krabice bot vylepila fotografii Olgy Fastrové s malým reklamním nápisem: „Zboží vyrobeno přesně dle Yvony…“ Yvona totiž nenapodobitelným způsobem spoluvytvářela módní vkus svého publika: „Novomanželé nemohou býti zklamáni,“ psala pohoršeně, „poněvadž mohou vyzáblost své vyvolené konstatovati ještě dávno před svatební nocí. Ne, neodvracejte se pohoršeně; já nemyslím na to, co vy myslíte! Chci tím jen říci, že se nyní hubenost nijak netají. Hrdě ji nesou dnešní dívky na odiv; v dekoltované toaletě mohou muži v plné kráse spatřit jejich špičatá ramena, paže jako hůlky, lýtka jako hůlky, prsa vpadlá…“

„To byla móda,“ povzdechne si muž a vyhledá raději varování, že „příliš silný ´sex appeal ´není dobrým věnem do manželství. Život ženy, jejíž manžel se příliš líbí, bývá plný strachu a utrpení. Manželé slavných krasavic hrají naopak ve společnosti vždy více méně trapnou nebo dokonce komickou roli – a tomu se moudrý muž rád vyhne.“

Kouzelné jsou mimochodem i naučné rady, které Olga Fastrová štědře rozdávala mladým dívkám. „Žena mladá, hezká nebo duchaplná nebývá vítána ve společnosti mladých žen; větří v ní konkurentku. Stýká-li se pouze s muži, tím hůř pro ni a její pověst. Nejlépe ještě udělá, přidruží-li se k některé staré nenáročné dámě. Tyto dámy bývají často velmi příjemnými společnicemi.“

Nezapomenutelné jsou ovšem i módní referáty, z nichž jeden, věnovaný oblečení pro zimní sporty, mluví za všechny ostatní.: „Lýžit v sukních – to je těžká věc. Proto už je i domácí ženské obyvatelstvo horské při lýžení odkládá.“ Nezbývá tedy, než obléci kalhoty, které ovšem valná část mužů považuje za koketerii. „Sportovní kalhoty koketnosti lýžení vůbec málo slouží, poznamenává Yvona, „poněvadž v každém jiném úboru vypadá žena půvabněji.“

Nebylo divu, že pobouřený Karel Hašler v kabaretu Lucerna a v cirkusovém stanu Henry předváděl v doprovodu kytary kuplet, jímž zařadil Olgu Fastrovou mezi přední pikanterie Evropy:

Má každé město jednu ženu
O které mluví celý svět
Tak Tarnovská má pro Lvov cenu
A pro Madrid zas Saharet.
Má Paříž paní Steinheilovou
Té sklízím rád svou poklonu
My máme paní Zieglerovou
A nad ní ještě Yvonu.

V náručí paní Steinheilové skonal francouzský prezident, Saharet byla světoznámou tanečnicí a Marie Zieglerová operetní subretou. Ta jediná si Hašlerovy zlomyslnosti nedala líbit a jejímu slavnému procesu věnovalo Echo Velké Prahy jedno celé číslo.

A Tarnovská? Ta byla souzena pro účast na vraždě jednoho ze svých přátel. Seděla na lavici obžalovaných v černém závoji, aby prý svou krásou neovlivnila porotce. Mimochodem – tenkrát seděla v soudní síni – coby novinářka – také Olga Fastrová. Zúčastnila se jako korespondentka také balkánské války a v jednom hotelu se na ni dobývali opilí důstojníci. Jela také na všeslovanský kongres do Sofie a sjezdila hezký kus Evropy. Brzy nezůstalo jen u Národní politiky. Olga Fastrová redigovala i Divadelní listy, spolupracovala s mnoha nakladateli při redigování beletrie, vytiskla ve Vesně první Horovy verše, vydávala Pařížský módní týden, Revui modelů, Módu a vkus.

Úspěchy se ovšem střídaly i s těžkými životními neúspěchy a prohrami. Ve dvacátých letech Olga Fastrová oslepla a nemohla celé tři roky pracovat. Musela se tenkrát podrobit těžké operaci. Jindy ji povolali k diviznímu soudu za to, že se roku 1915 dopustila v tisku zločinu velezrady, urážky Jeho Veličenstva císaře, zločinu rušení veřejného pokoje, nepočítaje ostatní paragrafy. Její mnohonásobný zločin spočíval v uveřejnění zprávy, že v kterémsi rozbitém kostele český učitel zahrál na varhany rakouskou hymnu a po ní Chopinův smuteční pochod. Horlivý cenzor si obě písně spojil a konstatoval, že český učitel zahrál pohřební pochod habsburské monarchii. Podobně byla kvalifikována provokace, jíž se Olga Fastrová dopustila v Obecním domě na Vinohradech, když si dovolila přeslechnout zvuky slavné hymny rakouské nad nedojedenou večeří. A také proto, že neprojevila dostatečné nadšení nad zastavením ruské ofenzivy u Przemyslu. Tak se dostala před soud podruhé.

V těch nejtěžších chvílích se vždycky našlo dost přátel, kteří byli ochotni pomoci. Byla mezi nimi i Helena Malířová, která byla stižena podobným životním osudem jako Olga Fastrová: její manžel trpěl tuberkulozou plic. Už od dětských let se paní Olga přátelila s Emou Destinovou, ale i sedávala v Piskáčkově plzeňské restauraci u jednoho stolu s Bohumilem Šmeralem. Ten tu mnohokrát vtipkoval o módní novinářské činnosti žurnalistky Fastrové. A když Fastrová u stolu nebyla, pak obvykle s velkým respektem ocenil velký existenční zápas té opuštěné ženy.

Nebyl to lehký život. Ale nebyl to také život prázdný a šedivý… Když jsme přišli do Hlavovky popřát paní Olze Fastrové k devadesátinám, byl už její stůl prázdný. A my si už jen vzpomínali, jak jsme ji tu objevili nad rozečtenými novinami. Četla v nich, jako člověk, který se vracel do svého světa, jenž byl přes všechny porážky, vítězství a skandály přece jen tolik přitažlivý.

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, Foto Bedřicha Kocka upravila Olga Janíčková

Vaše komentáře

Celkem 1 komentář (0 komentářů čeká na schválení)

29.12.2010 02:04  Jaroslav Hašek versus Olga Fastrová | Prostor Jardy Šeráka ()

[...] Skálové “Olga Fastrová (18761965)  životopis české novinářky” a na stránce “Zapomenuté osudy” , odkud jsem si vypůjčil jedinou, mně známou, fotku Olgy Fastrové a text kupletu K. [...]
http://jardaserak1.wordpress.com/2010/12/29/jaroslav-haek-versus-olga-fastrov/

Zanechte komentář: