Důchodce a duchovní život – Polarizace 1

Autor článku: František Benda Polarita neboli dvojnost patří k těm vlastnostem přírodních jevů, které se zmocní zvědavé mysli při jejím objevování tajemství přírody mezi prvními.

Dítě si velmi brzy uvědomí, že den se střídá s nocí, doma že je maminka a tatínek, že něco je dobré a něco naopak, a také že něco se smí a jiné ne. Třeba to jako polarita ještě neumí nazvat, avšak její princip si záhy osvojí.

Zkušenost ukazuje, že jakmile se objeví nějaký nový jev, který může být myslí obsáhnut, okamžitě se rozpadne do těch známých dvou částí, které sice zdánlivě stojí proti sobě, ale nicméně spolu tvoří nerozlučný celek. Z toho ovšem ihned prýští naučení, že chceme-li tento nový jev náležitě prozkoumat, musíme se zabývat ne pouze tou jeho částí, která je nám nakloněna, nám příjemná nebo aspoň dostatečně pro nás zajímavá, ale stejnou měrou i tou její druhou, sourozeneckou částí, která v nás budí pocity často ne příliš příjemné, kterou bychom raději ani neviděli, a u které je nám nepříjemné už to, že vůbec existuje. Takový odsuzující postoj je ale vlastně neuvážený. Chceme-li něco skutečně prozkoumat a poznat, musíme zcela neosobně přistoupit ke všem složkám, které jej skládají. V opačném případě – převládnou-li v našem rozboru city – můžeme dosáhnout výsledku, který bude sice naši ješitnost příjemně hladit po srsti, ale k pravdě bude mít daleko.

Toho, že se naše skutečnost skládá ze dvou protikladných složek, si samozřejmě všimli mnozí osvícení myslitelé již velice dávno. S popisem tohoto faktu se současně snažili vyjádřit jej nějak symbolicky, aby byl pochopitelný i širší veřejnosti, tj. i těm, kteří si jejich vývody nedokázali pro svou negramotnost přečíst, nebo jim bylo teoretické myšlení málo přístupné.

Tak vznikl známý obrazec, označovaný jako jin-jang (to podle čínské filosofie, která tento problém podrobně rozpracovala). Jsou na něm zobrazeni jacísi dva pulci; jeden je černý, druhý bílý – to na znamení vzájemného protikladu. Spolu vyplňují dokonale a beze zbytku kruh, aby znázornili, že nic víc, kromě nich, už neexistuje. Je zajímavé, že nakreslíme-li v tomto obrazci poloměr v libovolném místě, bude podíl obou stran vždy stejný, což by mělo připomínat, že i poměr obou složek je v každém jednání vždy shodný.

Jinou pozoruhodností tohoto symbolu je, že uprostřed nejtučnější části každé jakoby hlavy se nalézá nevelký kroužek opačné barvy. To je připomínka známé dialektické poučky, že každý jev v sobě nese zárodek svého zániku. V tom je jiskra neděje všem různě postiženým, že žádná mizérie nemá věčné trvání, takže se dříve či později změní, někdy dokonce i v pravý opak.

Současně ale obsahuje varování, aby ti, kteří se právě cítí být na koni, byli pamětlivi toho, že z každého vrcholku vede kterákoliv cesta jen a jen dolů.

Říkejte to ale někomu, kdo prochází životem, aniž se zamyslel nad pozadím svých myšlenek! Pokud v tom nemá někdo alespoň trochu praxe, bude se mu zdát tento postup zcela cizí; jenomže mít v něčem praxi znamená zpravidla předcházející dlouhodobé opakování ať už při užitečném provádění nebo při pouhém cvičení. Cvičení se zde zdá být výhodnější, neboť užitečné provádění je zaměřeno na určité stálé prostředí nebo opakující se činnost, takže je v podstatě monotónní, bez obměn. Cvičení si naproti tomu může svou náplň libovolně měnit, čímž obsáhne více možností. Ale je to zase pouhé cvičení, bez odpovědnosti za případné chyby. A také ne vždy dokáže předvídat všechny záludnosti, které je schopen připravit i ten nejvšednější život.

Není tedy na nejsprávnější cestě ten, kdo usiluje o naprostou čistotu pouze jedné strany mince, nýbrž ten, kdo hledá rovnováhu a snaží se ji dodržovat. Jedna strana bez druhé má hodnotu pouze dočasnou, takže při dlouhodobém užívání může situaci nepříjemně zkomplikovat. To znají dobře vojenští stratégové, kteří při plánování útoků svých jednotek musí míti i dobře propracovaný plán případného ústupu. Neboť nepřítel má také svoji strategii, do poslední chvíle pečlivě ukrývanou.

Kristovo „miluj i své nepřátele“ samozřejmě v prvé řadě podporuje všeobecně láskyplné vystupování k okolnímu světu vůbec, ale současně znamená „neodvracej se od druhé strany, věnuj jí stejnou pozornost jako té první“.
Jako uznáváme jednu stranu, stejně bychom měli brát v potaz i druhou. Láska přece zahrnuje vše, a to bez rozdílu.

Autor: František Benda, Foto: Internet