Důchodce a duchovní život – Nech to být

Autor článku: František Benda Jestliže vás váš srdcař upozorní, že byste se neměli rozčilovat, vyslovil tím vážné varování stran vašeho zdravotního stavu. To samozřejmě nelze brát na lehkou váhu. Problém je ale v tom, že vám současně neprozradí, jak se to dělá.

Usilovně na něco myslet je velice obtížné, neboť naše mysl je nepokojná a má neustále tendenci odbíhat někam jinam než se držet tam, kde ji právě potřebujeme. Jak si zde nepřipomenout známý Masarykův výrok, že myslet bolí. Je-li toto obtížné, pak snaha opačná, tj. na něco naopak nemyslet, je zřejmě od samého začátku zcela odsouzena k nezdaru.

Jestliže se začneme zajímat, zda a s jakými výsledky se o něco podobného už někdo pokoušel, ne bez překvapení zjistíme, že to je jeden z nejčastěji frekventovaných problémů. Rozdíl je pouze v tom, že tuto výzvu, na něco nemyslet, nepředkládali ani tak často lékaři, nýbrž tzv. duchovní vůdcové.

Rozčilení je emočně vystupňovaný stav mysli, který snadno překryje všechna ostatní zaměření. Ačkoliv je zpravidla pouze krátkodobý, čili dočasný, dokáže v těle nadělat pěknou paseku. Emoční děje se jak známo somatizují, tj. mohou narušit činnost některých vnitřních orgánů. Rozčilení zvýší hlas, zrychlí kadenci slov, nad je-jichž obsahem se v té chvíli ani moc nepřemýšlí, zrychlí dech a zpravidla je provázeno i zrudnutím tváří, což svědčí o zbytečném zvýšení srdeční činnosti – a jsme tam, před čím varoval onen srdcař.

Obdobnou problematikou, to je nejen se nerozčilovat, ale ne-vpustit do mysli dokonce ani nic příjemného, se zabývali rozliční duchovní vůdcové odnepaměti. A to jak na Západě, tak i na Východě. Západním představitelem by mohl být v tomto směru mistr Eckhart se svým výrokem: Kde přestávají mluvit myšlenky, tam začíná mluvit Bůh; z východní provenience lze citovat Pataňdžaliho s jeho poznatkem, že dojde-li k zastavení změn mysli, ocitne se duch ve svém přirozeném stavu.

Těžko se lze domnívat, že duchovním učitelům šlo o dokonalou činnost našich srdcí. Jejich zaměření je zcela jiné – co se zdravotního stavu týče, předpokládají, že jejich následovníci jsou bez závažnějších problémů. Proto se také jejich cesty, vedoucí k uklidnění mysli, budou dost lišit od těch, které měl na mysli náš kardiolog z úvodu.
Ti zájemci, kterým je jakékoliv duchovno vzdáleno, se v takovém případě obracejí k psychologii. Tam se už také mnoho vyzkoumalo.

V současné době jede dost manažerství, což je činnost povýtce přízemní, neboť jeho cílem je úspěch a zisk. Těm, kterých se to týká, radí psycholog: klid, spánek, odreagování v činnostech opačného zaměření, dočasné myšlenkové odtažení se od zdrcujících problémů. K podnikání ovšem patří risk, a k němu neodmyslitelně pak jak zisk, tak i ztráta. Nad ziskem se nikdo nepozastavuje, neboť ten je chápán jako přirozený důsledek předcházející činnosti; horší je to se ztrátou. I když s ní rozvážný hospodář předem počítá, její důsledky, pakliže se skutečně dostaví, mohou být i katastrofální. To je zaviněno tím, že celé úsilí se opírá o světské zisky, které nemohou být nikdy zcela uspokojeny. V této oblasti platí pouze výrazy „málo“ nebo „víc“. Slovo „dost“ se prakticky nevyskytuje.

Toho si byli vědomi duchovní otcové, a proto své vývody opřeli o hodnoty zcela jiné, a to o zisky na poli duchovním. Paradoxní na celém srovnání je, že hmotné usilování je opřeno o zcela jasné a snadno určitelné podklady, kdežto usilování duchovní se opírá o ni-čím neprokazatelnou a nedoložitelnou víru. A přece slaví tato metoda mnohem větší úspěchy než kterákoliv hmotná činnost.

Co je společné všem, ať už se ubírají kteroukoliv cestou, je nutnost zabývat se kultivací vlastních myšlenek, neboť tam se rozhoduje, čím se budeme zabývat a čím ne. Tato kultivace spočívá ve výběru některého z nabízených směrů (nebo alespoň něčeho podobného), čemuž musí následovat praktické provádění. To znamená jak pravidelné soustřeďování a odhánění nevhodných myšlenek, které by je narušovalo, tak trvalé uvědomování si vybraného směru co nejčastěji během dne a nasměrování svého jednání v jeho intencích.
To je činnost velmi náročná, neboť vnáší do současného způsobu života nečekaný zvrat. Je třeba si to co nejčastěji uvědomovat, což se moc nedaří. Požadavek je to sice jednoznačný, avšak lidské povahy jsou různé, takže je obtížné se s ním sžít. Záleží pak značně na tom, o co se taková nová snaha opře.

Psychologie nemá jinou možnost, než se opřít o představu hmotnou; předpokládá, že harmonicky prožívané dny s chápavým zázemím vytvoří klidný přístav, do kterého rozbouřené vlny nebezpečného podnikání už nedolehnou. A když snad přece, budou snadno utišeny.

Duchovní mistři jsou v pozici mnohem výhodnější. Vycházejí ochotně vstříc různým lidským povahám a nabízejí několik možných opor, které jsou schopny usnadnit boj s nežádoucími myšlenkami.

Nejrozšířenější se zdá cesta víry. Mnoho lidí přímo touží, aby nad nimi vládla nějaká nadpřirozená moc, která vše moudře – i když pro člověka někdy nepochopitelně – řídí. A také si nacházejí k tomuto Tvůrci cestu: mohou se k němu kdykoli obracet v pevné víře, že jim pomůže. Obětují mu za to celý svůj život, veškeré své konání a tedy i své myšlenky. A jelikož obětovat se má pouze to nejlepší, rušivé myšlenky považují za odpad, který nestojí za pozornost.

Jiný přístup mají racionální myslitelé. Jejich myšlení pracuje jako síto: je předem jasné, co se má v mysli udržet, takže o to je nutno pečovat, kdežto vše ostatní propadne do odpadu a ztrácí význam.

Ale jsou ještě jiní, kteří jsou přesvědčeni, že každý čin je příčinou čehosi dalšího. Dobré bude odměněno, zlé potrestáno. Sice se neví kdy a jak, ale jednou k tomu zajisté dojde. Dávají si proto bedlivý pozor aby se jim do myšlení nepřipletlo něco, co by mohlo mít v budoucnu nějaké neblahé následky.

Tyto tři způsoby myšlení předkládá v podstatě jóga. Nemusí se to tak nazývat, neboť to nedělá některým lidem dobře, ale to na věci nic nemění. Hlavně že to funguje.

Je tu ale ještě buddhismus, mladší svébytný sourozenec jógy. I on se zabývá do hloubky problematikou myšlení. Za základ si vzal poznatek, že vše se neustále mění a tím spěje ke svému konci. Tak proč si z něčeho dělat těžkou hlavu? Starej se abys žil mravním živo-tem a s překážkami se smiř jako s nevyhnutelným doprovodem živo-ta. Zkrátka: nech to být. Cíl je přece někde úplně jinde. Tak co?

Autor: František Benda, Foto: Internet