Důchodce a duchovní život – Mezičas

Autor článku: František Benda Lze si celkem snadno představit, že jakmile si člověk zajistil základní potřeby pro přežití, uvědomil si, že to samo k vnitřní pohodě nestačí.

Vzniklo mnoho návrhů na změnu, které se však většinou dlouhodobě neosvědčily, neboť byly zpravidla velmi kruté. Obvykle stál v jejich čele nějaký bůh, který měl jednoznačné požadavky, podle kterých se ale zdálo, že o lidi příliš zájmu neměl. Kdo se nepodrobil, dopustil se hříchu, a to se trestalo. Byla vydána řada podrobných kodexů s návody jak se chovat, ale ty k nápravě moc nevedly, neboť navzdory jejich nesmlouvavosti se vesele hřešilo dál. Prostě tak, jak je to v lidské povaze.

Změnu do myšlení vneslo – alespoň u nás na Západě – křesťanství se svým hlásáním potřeby milosrdenství, lásky k bližnímu, pokory a podobně. Hříšník už nebyl tvrdě trestán, nýbrž veden k nápravě, a v mnohých případech – jaká událost! – i dokonce omilostněn.

Ne tak na Východě. Od samého počátku tam stálo v popředí učení, zvané dharma, neboli správné chování. Je to vybídnutí jak si má člověk vést, aby byl ve svém životě spokojený a současně aby také byl prospěšný společnosti, ve které žije. A také aby byl poslušný bohů, ve které se věřilo. Ten, kdo nedodrží doporučované návody, není hříšník, který zaslouží být potrestán. Je to podobné jako ve škole. Kdo neprojeví patřičné znalosti, prostě nepostoupí do vyšší třídy. Zkrátka se s ním dále nepočítá, takže se musí čekat, až doroste. Tomu, kdo se chce zařadit, nezbyde než se více snažit.

Všechny směry musely dříve či později nutně dojít k poznání, že v mysli člověka v podstatě působí dvě protikladné síly. Jedna usiluje o nastolení pořádku, druhá se snaží mu všemožně škodit.

V lidech se odjakživa ozývala touha, aby nad nimi vládla nějaká bytost, která by jim byla nakloněna, pomáhala jim v jejich pozemských strastech, a ke které by bylo možno se v časech nebezpečí utéci a schoulit se do její bezpečné a uklidňující náruče. Ve svých představách jí dali lidskou podobu a vlastnosti (mnohem lepší, než jsou ty jejich, lidské. Vlastně ty absolutně nejlepší). Řada duchovně založených mudrců pak věrohodně přesvědčovala, že něco takového skutečně existuje, a přinášela na podporu svých tvrzení přesvědčivé důkazy.

Z řad nevěrců pak byla okamžitě vznesena námitka, co že je to za boha, když dopustí, aby bylo všude kolem tolik utrpení, zla a násilí? Kde je jeho pomoc? A jak si ji zajistit? Námitka není domyšlena. Jestliže totiž existuje něco, o čem se domníváme, že to plným právem můžeme nazývat bohem, tj. nejvyšší bytostí, pak musí být nutně singulární. Totiž sama samotinká, bez vnitřních rozporů, bez vlastností, čili vzdálená lidským problémům, tudíž také bez počátku, nekonečná a věčná. Má-li pak takové duchovní agens vstoupit nějakým způsobem do oblasti lidského poznání, totiž do hmotné existence (jak ji chápeme my), nutně na sebe musí vzít takovou podobu, která je mysli pochopitelná, tedy do polarizace, do dvojnosti. A máme tu dobro a zlo v prvotní podobě. To nemá s pojmem boha nic společného. Vše, co se děje, se odehrává pouze v lidské režii.

Jak si kdo ustele, tak si lehne.

Ani dobro, ani zlo se neprojevují neustále ve svém nejhrubším tvaru. I ony jsou polarizované. Do lidských osudů vstupují v nejrůznějších stupních jemnosti. Jsou odstíny zla, které prospívají, jsou působení dobra, která mohou škodit. To proto, že jestliže je polarizované vše, co je schopno vstoupit do naší mysli, nemohou tomu ujít ani tyto dva elementy. Chirurg se při své práci nemůže s cizím tělem moc mazlit. Nemilosrdně odřeže to, co nemá naději na další přežití. Odstraňuje, ale při tom prospívá. Ani zahradník dlouho neuvažuje, co má vyplít a co ošetřit. Na druhé straně přehnaná laskavost nebo ohleduplnost může škodit tím, že přezírá bezohlednost okolního světa a není schopna vybavit včas dostatečnými protilátkami. Zdánlivá starostlivá péče se změní ve svůj pravý opak. Dobro začíná tam, kde zlo ztratilo svoji sílu působit, zlo se uplatňuje tam, kde se dobro ještě nestačilo projevit. Žádný z nich nemá problémy s tím, aby přemohl toho druhého. Není ale příliš smysluplné přijít se svatozáří do peleše lotrovské, stejně jako nenalezne pochopení ničema mezi bohabojnými.

Má-li zde být něčeho bohulibého dosaženo, je nutno vyjít z dané situace a přizpůsobit se momentálním okolnostem. S náhlými přeskoky z jedné polohy do druhé se v tomto oboru setkáváme jen zřídkakdy. Nelze-li jinak, je nutno se zvolna přizpůsobit. Je to jako s těmi vlky, s kterými se má žít. Východ je v tom smyslu přístupnější. „Mezi králi jsem král, s žebráky žebrák“ se tam říká.

Jak tedy správně žít? A co na to dharma? Výrazy dobro a zlo jsou pro ni příliš ostré, a zbytečně jednoznačné. Bývají proto – a celkem úspěšně – nahrazovány výrazy duch a hmota. Taková obsahově širší představa je dokonce přijatelná i pro leckteré filosofie a náboženství. Je potom snadněji pochopitelné, že má-li se duch projevit nějakým pro mysl stravitelným způsobem, musí sestoupit o stupeň níž a použít k tomu hmotné prostředky, čímž ale nutně ztrácí část své duchovnosti. A naopak – směřuje-li hmota ke svému naplnění, dotkne se dříve či později oblasti ducha, který ji má ale k tomu, aby omezila své požadavky, což zase do značné míry omezí její hájemství.

Vznášejme se v jakékoliv duchovní výši – nicméně nám nezbude, než se čas od času sklonit ke svému tělu, abychom mu zajistili podmínky pro jeho další existenci. Taková je druhá stránka duchovní praxe.

Ať už se zabýváme čímkoli, mějme vždy na paměti, že musíme přinášet nutnou a dobrovolnou daň svému hmotnu. Ale i zde je možno v duchu směřovat k duchovnu na pozadí. Což se děje např. tak, že si dopodrobna uvědomujeme, co právě konáme, věnujeme tomu pečlivou pozornost, případně to pak vědomě prožíváme.
Nemůžeme si dost dobře dovolit žít výhradně na té či oné straně. Pohybujeme se pouze v mezičase při službě oběma.

Autor: František Benda, Foto: Internet