Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Jak fungujete s inkontinencí? Dá se vůbec...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, hledám práci v okrese Příbram,...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Rád bych si dopisoval s někým, kdo by měl...

Důchodce a duchovní život – Polarizace 4

Publikováno: 1.03.17
Počet zobrazení: 1695
Autor článku: František Benda
Polarizace si s námi pohrává jako kočka s myší. Ne nadarmo je ve známém symbolu pro jang/jin v černém poli bílá skvrnka a naopak. Je to připomínka, že nic není nikdy dokonalé černé ani bílé.

V tom je skryta naděje ve tmě zoufalství, stejně jako výstražné memento v návalech štěstí.
Krok stranou může vést skutečně na šikmou plochu a pak po spirále zkázy k neodvratnému zániku. Stejně tak ale může otevřít dveře, vedoucí ven z unavujícího a již neplodného stereotypu do zcela nové, dosud neobdělané krajiny, nabízející další netušené a nadějné možnosti k životu a jeho dalšímu rozvoji.

Starodávné obrazy nám předvádějí plačící první pár našich prarodičů, opouštějících před planoucím mečem archandělovým brány bezproblémového ráje. Byl tady ale ten žal na místě? Vždyť jim kynulo poznání sice dobra a zla, ale především to poznání. Toho se jim v bezpohlavním, neměnném ráji nedostávalo. A touha po poznání jim byla přece vrozena. Bez ní by se boží plán nebyl mohl uskutečnit. Věčný stereotyp? Nikdy! Tak si běžte, milánkové, a ukažte, co umíte. Cesta zpět je sice uzavřena, ale touhy po ní se nikdy nezbavíte.

Lucifer, pán pekla, který to vše spískal, se zase až tak moc smát nemůže. Ví dobře, že jeho jméno vlastně znamená Jitřenka, což je hvězda, zvěstující příchod nového dne. Takže moc důvodů k radosti nemá. Sice se mu mezi lidmi otevírá nové pole působnosti, kde bude moci řádit v podstatě bez zábran, ale současně mu vznikli noví oponenti, kteří dokáží zavčas odhalit jeho záměry a účinně mu i vzdorovat.

S běžným, tzv. normálním způsobem života byl odjakživa málokdo spokojen. Občasné peripetie, kdy se něco nerozvíjelo tak, jak si to autoři představovali, nebo se naopak přihodilo cosi, co nikdo neočekával, byly přece jen hodnoceny jako vítaná změna. Lákavá byla představa, že osud člověka je odkudsi řízen, ne-li dokonce předem předpovězen, např. postavením hvězd či čarami na dlani. Pak by se proti takovým změnám nedalo nic dělat. Také je může ovládat moudrý vousatý stařec podle tlusté knihy osudů, kterou má rozevřenou před sebou. V antice měla podobné problémy na starost skupina bohů, kteří se ale mezi sebou neustále hašteřili, což se pak odráželo v rozevlátých lidských osudech. Rovněž bez možnosti odporu.

Vedle těchto vnějších působků byl hledán klíč k poznání vnitřních algoritmů života, a tudíž k možnosti jeho následnému ovládání pomocí skrytých sil, nacházejících se kdesi pod nánosem lenosti, neznalosti či neochoty k nim proniknout. To by ale vyžadovalo přísnou disciplínu a plnění náročných cvičení. Koho by to lákalo?
Ve všech předpokládaných možnostech se dala vysledovat snaha sevřít plynulost vesmírného dění do vyjádřitelných pouček, umožňujících kategorizování všeho poznaného a tím i jeho lepšího pochopení.
Nejblíž ze všech myslitelů se dostal Buddha s upozorněním na skutečnost, že všechny jevy jsou – mimo jiné – podmíněny nějakou předcházející příčinou a nacházejí se v neustálé proměně. Z toho se dají celkem jednoduše vyvodit další jejich vlastnosti, jako např. že jsou bez počátku, a také že dříve či později skončí, což je sice vítané u nepříjemností, ale zato zraňující, opouští-li nás něco, k čemu jsme byli dříve nějakým způsobem přilnuli. Takže navíc jsou ještě strastné.

Vše je tedy vlastně v neustálé proměně, neboť jeden mantinel plynule přechází v druhý, z čehož plyne ne příliš obveselující poznatek, že nic není ani na chvilku jisté a může se to změnit kdykoli na cokoli.
Je-li tedy vše vlastně neuchopitelné, dá se z toho vyvodit závěr, že buddhismus je skeptický, vylučující jakékoliv potěšení či radost.

Opak je ovšem pravdou. Dokonce se traduje, že buddhističtí mniši jsou mnohem veselejší než jejich kolegové z jiných vyznání.

Taková vlastnost světa nebyla samozřejmě nic nového, lidé ji z vlastní zkušenosti vypozorovali už dávno. Ale teprve Buddha ji zformuloval do několika málo pouček a dal jim ráz nauky. Navíc byl natolik moudrý, že vyzýval své vyznavače, aby jeho slova nepřebírali tupě jako literu zákona, nýbrž aby se snažili si vše ověřit vlastní zkušeností. Tedy žádná dogmata, nýbrž živé ověřování.

Získal tak sice mnoho následovníků, ale zbytku světa se jeho učení zdálo – pokud se o něm vůbec dověděli – příliš náročné. To víra v někoho, kdo drží nitky našich osudů pevně v rukou, a do jehož vlídné a laskavé náruče se můžeme kdykoli schoulit, je lákavější. A také je vlastně bez námahy. Což je ten druhý mantinel.
Kromě toho zbývá ještě převeliká skupina těch, kteří se podobnými myšlenkami vůbec nezabývají.

Je s podivem, že také oni docela úspěšně přežívají.

Autor: František Benda, Foto: Internet

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: