Důchodce a duchovní život – Bojovníci

Autor článku: František Benda Zdálo by se, že tzv. duchovní nauky se zabývají pouze návody, jak si vést v rozhodujících okamžicích života tak, aby byly splněny požadavky učitelů, kteří se považují v tomto směru za odborníky.

Ti, kteří nesledují tuto cestu, jsou ponecháni svému osudu, který je – možná – k něčemu podobnému nenásilně přivede postupem doby.

Kromě dodržování některých předpisů je náplní duchovního života také všeliké odříkání, a také poměrně tuhá sebedisciplína, neboť tělo se jakémukoli omezení svých požadavků brání.

Ovšem ti, kteří tuto náročnou cestu nastoupili, ne bez překvapení zjistili, že takto získávají zkušenosti a nové poznatky i v rovinách jiných, než právě výhradně duchovních. Mnohdy je k nim přivedla i tzv. škola života.

Sebedisciplína pozvolna vedla ke zvládnutí vlastního těla natolik, že jí bylo možno použít i v oborech zcela odlišných. Jelikož se to odehrávalo v době, kdy mezi sebou neustále bojovaly větší nebo i menší etnické celky, zaměřilo se toto získávání nových schopností také na válečnické umění.
„Vše, co budeš potřebovat vědět“, říká moudrý učitel, „je skryto v tobě. Ještě to ale neumíš přečíst. Zatím jen čteš knihy a nasloucháš odborníkům. Tuto pozici co nejdříve opusť a začni sám konat. Pak se můžeš stát sám učitelem“.

Kdo odmítá seznámit se s vlastnostmi svého těla, životem spíš trpí, než aby si užíval jeho schopností. Je to tím, že nechce – nebo nemá ani dost sil – zbavit se pout, která mu nedovolí opustit každodenní všednost. Bojí se něco nového učit, neboť z toho vyplývá povinnost dalšího růstu.

Klíčem – stejně jako v duchovních oborech – je soustřeďování pozornosti. Ta musí být pomalu uvědomována, pozorována, sledována a usměrňována na co nejmenší částečky. Zatím panuje domněnka, že se svět poznává tím, že zabíráme svou pozorností co největší okruh. Dělá nám dobře pomyšlení, jak jsme chytří a co všechno známe. Známe to ale opravdu? Nebo o všem pouze něco víme, aniž bychom to nechali proniknout do hlubin svého pochopení? Ano, tak to je – u všeho zůstáváme pouze na povrchu. Pro jedno je nám líto opustit druhé. Je to ono známé: od všeho něco, o něčem konkrétním ale vlastně velmi málo. Ta síla, kterou bezesporu máme, se tak beznadějně rozptyluje. Opusťme tyto bláhovosti! Omezme se na jednu jedinou drobnost! Ve všech je přece obsažen celý vesmír. Jinak než soustředěním na jednu jedinou věc jej nepochopíme.

Soustředění na jeden jediný objekt neznamená opuštění všech ostatních. Čas běží neúprosně dál a „to ostatní“ se neustále mění. Zachytit všechno by byla marná námaha. Raději se o to ani nepokoušejme. Zato bezpečné uchopení – byť na krátký čas – jedné jediné jednotlivosti (ať se kolem děje co se děje) umožní nová pochopení. Nepodaří se to samozřejmě hned na první pokus. Vzácné hodnoty je nutno dobývat zvolna a s rozmyslem. Vytrvalost je to první, co je požadováno.

Nezbytným předpokladem při takovém výcviku je stranit se emocí. Hněv, strach, závist, nepříjemná tušení a podobné vlastnosti jsou při výcviku na překážku. Stejně ale také emoce, považované za kladné, jako jsou radost, uspokojení, nadšení, připoutanost a podobně. Lákají mnohdy tak neústupně, že nakonec podlehneš. Nic z toho nesmí rozptylovat bojovníkovu pozornost. Existuje však možnost přetransformovat emoce tak, aby byly chystané akci nápomocny. Práce s nimi pak ale není vůbec jednoduchá, neboť někdy mohou být docela na místě. Obecně platí, že je dobré dát jim maximální možnost projevu – a pak je pustit z hlavy. Z toho ovšem vyplývá, že svým způsobem se bojovníkem vlastně stává každý, kdo vstoupí na duchovní cestu. Jenomže místo s živými nepřáteli bojuje sám se sebou. Je to situace poněkud svízelnější, neboť nepřátelé přicházejí a odcházejí, kdežto sám sebe má každý na krku non stop.

U všeho se požaduje plné nasazení, tedy i při zpracovávání emocí, které ovládají naše myšlení více, než jsme někdy ochotni připustit. Je prý ale lepší takto dělat třeba i chyby, než se neustále chvět obavou abychom nešlápli vedle, a kvůli tomu ani nikam nevykročili. Jistá umírněnost je tu ale vždy na místě. Ovšem současně platí bonmot, že i ta umírněnost by měla být umírněná. Někdy je i prospěšné uznávané hranice překročit.
Požadované naprosté soustředění také není zcela jednoduché. Vyžaduje dlouhodobé předcházející cvičení. Jako trvalý stav je téměř nemyslitelné. Cvičí se zvolna a pravidelně často opakovaným soustředěním na jednotlivé drobnosti každodenního života. Vyvrcholením pak může být naprosté osvobození od myšlení, takže zůstane čisté uvědomění. To je také výsledné zaměření několika škol, které se tím záměrně zabývají. Plná pozornost – to je štít uvědomělého bojovníka. Je třeba trénovat současně tělo, mysl a emoce. Sebevětší nadšení laiků, vzdělaných pouze knižně, zde mnoho nezmůže. Do skutečného života lze přenést jedině poznání podložené praxí.

Meditovat o nějakém výkonu je něco zcela jiného než jej provádět. Při cvičení je nutno sledovat to, co se provádí, stejně jako toho, kdo si uvědomuje sám sebe. Při správné meditaci ale zmizí i tyto myšlenky.
Na začátku je vnímání odkázáno na činnost smyslů. S počátkem meditační praxe už takové primitivní poznávání nových věcí nestačí. K poznaným předmětům se připínají jak jejich fyzikální vlastnosti, tak i vlastnosti etické. Každý předmět pak vystupuje i jako významný činitel v probíhajícím životě. Spoluúčastňuje se tak na nepředvídatelných okolnostech, které mají mnohdy na vývoj situace rozhodující vliv. Věci samé ale zůstávají bez významu a jsou nudné. Nuda ovšem pramení z neuvědomělého života, který byl lapen do pasti nezájmu.

Jen bojovník má takovou sebekázeň, aby mohl prožívat každý okamžik smysluplně. Jeho potřebou a současně i potěšením je plná pozornost v každém okamžiku. Ta se nedá koupit za žádný peníz – je výhradně výslednicí předcházejícího tréninku. V tom je i jistá výhoda, neboť se o její získání může pokusit každý. Tajemství štěstí se nenajde na cestě, která chce stále víc, nýbrž se skrývá ve schopnosti radovat se z mála. Svět nikdy nemůže uspokojit veškerá lidská přání. Nikdy nemáme dost toho, po čem toužíme. Proto je třeba se mírnit. Pomíjivost je podstatou vší existence. Dokonce i vesmíru. Je proto třeba postavit se realitě a dbát na to, aby bylo splněno vše, co je pro každodenní život nutné, a to podle vlastních okamžitých podmínek. Komu se to podaří, může se cítit svobodný.

Proto je důležité věnovat pozornost právě probíhajícímu okamžiku. Minulost se už změnit nedá a budoucnost zpravidla nesplní naše plány, přání ani doufání. Evokace minulosti je neproduktivní, projekce do budoucnosti pak navíc škodlivá. Bojovník se musí soustředit na to, co probíhá právě zde a nyní. Všechny zármutky, strachy a hněvy, stejně jako radosti, potěšení a milosrdenství jsou vázány pouze na minulost, nebo na budoucnost. Nemá cenu je představami vyvolávat.

Osvobodit se od myšlení lze pouze věnováním veškeré pozornosti právě probíhající chvíli. Jestliže jsou jakékoli přicházející myšlenky konfrontovány s pozorností, upnutou na současnost, nenajdou možnost se uplatnit a rozplynou se.

Život je relativně krátký, takže by se z něj neměla promarnit ani minuta. Kolik času zbytečně uplyne, než si to někdo uvědomí! A mnozí se k tomu nedostanou nikdy. Kdo nedokáže být šťastný zde a nyní, nebude šťastný nikdy.

Život si nachází svou vlastní cestu. Dobře víme o nastávajícím hrozícím utrpení, a přesto na něm lpíme a riskujeme. Bez bolesti nemůže život existovat. Vyhnout se jí lze pouze tak, že ji přetrpíme.
Se vztyčenou hlavou může projít pouze bojovník, který drží svůj život pevně v rukou.

Autor: František Benda, Foto: Internet