Poslední diskuse


Téma týdne zobrazit diskusi

SOUTĚŽNarazila jsem na soutěž o SOS...

Zdraví zobrazit diskusi

Dobrý den,prosím o přeložení rengenu,a...

Zdraví zobrazit diskusi

Dobrý den,léta trpím bolestmi...

Ztracená karta – část 2.

Publikováno: 10.10.17
Počet zobrazení: 237

kytkaretroNěkdy jen dobře, když člověk po nějakém prožitém nepříjemném okamžiku na chvíli vypadne do míst, které má rád.  Dostane prostor z zamyšlení a možná, že mu vrátí zapomenuté sny a vyzvou k uskutečnění. Pro filosofa není nic snažšího, než si vyrobit paralelní svět a náš pan profesor je v tom mistr .

Kapitola 2. Návštěva starých míst s novými pocity

Šel po známé cestě, lemované vysokými krásnými topoly, v jejich větvích zpívali ptáci. Ulevilo se mu. Kdyby se mu chtělo dojíždět, určitě by se tady usadil alespoň na jarní a letní období se svou hospodyní a měl by klid. Trávit léto ve městě bylo pro něho hotovým utrpením. Vždyť mohl psát své články a eseje v příjemnějším prostředí a na zimu se se vrátit do vily.

Tereza by s tím asi ráda souhlasila, protože byla původně z venkova, dříve dělala kuchařku na faře a uměla výborně vařit a uklízet. To jediné po ní chtěl, mít dobré jídlo a pořádek v domácnosti. Když se mu zhroutil svět po smrti ženy Evy a zůstaly mu k opatrování dvojčata, nemohl to dobře zvládat a uvažoval, že si najde nějaké úřednické místo, aby měl víc klidu. Paní Terezka přišla do jeho života jako vyslanec z nebe. Setkali se náhodně v parku, dali se do řeči, když jí pochválil pejska, vzájemně si řekli pár vět a on ji navrhl, že by mu mohla dělat hospodyni a pomoci mu s dětmi, protože mu svěřila, že si marně hledá místo.

Požádal svého kamaráda advokáta, doktora Rulíška, aby jim udělal dobrou smlouvu včetně smlouvy nájemní, protože vila, ve které profesor bydlel, byla dost velká a měla několik pokojů v prvním i druhém patře, nebylo to problém ji dát k dispozici útulný nájemní byteček. Byla to šťastná shoda náhod, že se sešli. Paní Terezka nechtěla nic jiného, než slušné zacházení, dodržování řádu a pořádku, jak se sluší a patří a hlavně patřičný odstup, aby ji lidé v kostele nepodezírali, že si po smrti faráře a ztrátě místa kuchařky, poté, co byla fara zrušena, a hospodyně, našla milence. To tedy opravdu nepotřebovala, neboť to byla paní zbožná a čistotná, patřičně vzdělaná a tichá. Její rodina žila v Mnichově, občas za nimi jezdila, ale nikdy ji nenapadlo se tam také usídlit. Jak léta ubíhala, její touhy se zužovaly a ona našla prostor pro sebe po těch neklidných letech, které zažívali všichni. Děti se mu však důsledně poněmčily, ale uspěly v tom prostředí, občas za ním jezdily a on je sám sebou nějak nezatěžoval. Jen měl radost, že se neztratily ve víru života, který si zvolily a přeci nezůstal úplně sám, vydaný na milost a nemilost známým, přátelům a vděčným lidem.

Cesta, po které zamyšleně šel, naslouchajíc zpěvu ptáků, ho vedla přímo na náměstí. Uprostřed stála ta stará kašna, u které sedával, když šel ze školy, vůbec nic se nezměnilo. Občas mírný vítr tu zavál vůni blízkého rybníka, tam zase vůni topolů, nebo luk. Všechno tak známé, blízké, tak, jak to očekával. Sedl si ke kašně a zavřel oči. V duchu sdílel všechny ty vjemy a nebyly to jen vzpomínky na dětství a mládí, ale uvědomění si, že i když byl malý, mladý a dospíval, byl to vždycky jen on, vnímal sám sebe, nevzpomínal přeci na nějakou cizí osobu. Tato myšlenka ho zaujala. Otevřel oči a byl to on, kdo tu nechal své stopy, do kterých nyní zase vstupuje o mnoho starší, moudřejší, bohatší o zkušenosti, ale stále je to jen on sám. Z přemýšlení ho vytrhlo zvonění mobilu. Pazdera, pomyslel si, a nechal mobil zvonit. Kdyby to byla paní Terezka, tak by ho určitě vzal, protože té jediné věřil, že na něho mluví rovnou řečí. Pazdera asi dostal co proto od svého vlivného přítele. Už mně nezajímáš, řekl a zrušil s ním navěky spojení.

Pitomé mobily, lidi z nich blbnou, kdyby je neměli pořád k dispozici, kolik by asi neudělali životních pitomostí? Mohli by získat čas na přemýšlení, než něco do toho mobilu budou vykládat. Nechtěl brát světu jeho vymoženosti, ale snažil se jim vyhýbat, protože nebyly v souladu s jeho vnitřním laděním. Ale nyní ho vytáhl a zavolal paní Terezce. Chvíli to tam zvonilo.

„Byt profesora Malého, prosím.“

„Dobrý den, paní Terezo, já jsem jen chtěl zavolat, že jsem odjel do svého rodného města, abyste věděla. Ani jsem vám to neřekl, byl jsem tak naštvaný, však víte.“

„Já vás chápu, pane profesore, ale už od rána sem volá ten váš doktor.“

Profesor se usmál. Jeho úvaha o tom kartáči od vlivného známého byla správná. Málokdy se mýlil.

„Nechte ho volat, jestli vám to nevadí, běžte do svého bytu, vezměte si mobil, protože budu volat já vás a možná, kdyby volaly děti. Já jsem jim nedal své současné číslo, takže budou volat na pevnou linku.“

„A co tam vlastně děláte? Snad jste nejel na výlet, abyste se uklidnil,“ zasmála se.

„Zastesklo se mi a potřebuji se srovnat se svým bytím. Napadlo mne, když jsem seděl u kašny, že bychom mohli na jaro a léto pronajmout letní byt, abych měl klid na psaní, a vy si určitě nějakou práci najdete na zahrádce. Co myslíte?“

„To můžeme spolu probrat. Možná, že je to dobrý nápad, můžeme pozvat pak na prázdniny vaše vnoučata. Ještě vlastně u vás nebyla a já je ohlídám,“ řekla a on se usmál.

Byla mu tak blízká ve všem, o čem přemýšlel, co dělal a co se mu občas přihodilo, ochotná vždycky mu stát po boku, ale nikdy nedala najevo, že by chtěla být jemu někým bližším a on se neodvážil o tom ani hlesnout. Bylo to tabu, které si ovšem nedomluvili. I když Tereza byla na svých padesát let pěkná, elegantní žena, to musel uznat, uměla jazyky a všelicos, ráda četla a byla tichá jak studánka z podzimu plná divů, ale byla za jakousi zástěnou, které nebylo možné jen tak zdolat.

Nikdy se na něho nepodívala jako žena, která by něco očekávala, kromě Boží milosti a Jeho království. To ona mezi nimi postavila tu pavoučí zeď, kterou bylo škoda zničit. A i když profesor nebyl nějak hluboce nábožensky založený, bránila mu v tom jeho filosofie, přesto to všechno přijímal s pokorou, jako to, co ho v jeho mysli přesahovalo. Ale mlčeli o tom všem, aby se nedostali do důvěrných hovorů. Mluvili spolu jako lidé, kteřísi vzájemně důvěřují..

Tak, řekl si, když se probral ze svých myšlenek, teď se podívám, zda tu nemají normálního doktora a pokusím se ho přemluvit, aby mne vzal do evidence. A vzápětí o tom pochyboval, protože mu určitě řekne, že má plno, nebo že kdyby se mu něco stalo, jak by překonal tu cestu z města sem, i když to byla slabá hodinka. Byl to dost hloupý nápad, řekl si, přeháním to, zase to přeháním.

„Prosím vás, nemáte tu poblíž zdravotní středisko?“ zeptal se paní, která za sebou vlekla pojízdnou tašku s nákupem.

„Tam, za rohem,“ ukázala rukou a on se vydal tím směrem. Pěkná nízká budova. Vešel do dveří a vlevo byla recepce.

„Dobrý den,“ řekl slečně, která se věnovala počítači a zvedla k němu krásné modré oči.

„Dobrý den, co si přejete?“

„Jmenuji se Malý a chtěl bych se u vás zaevidovat.“

„A kde bydlíte?“

„V Praze.“

Vykulila na něho oči.

„Vy tam nemáte doktory?“

„Ale máme. To víte, že jo, a jaké, to byste žasla,“ řekl žertovně.

„Máte Průkaz zdravotního pojištění?“ zeptala se přísně, až v něm hrklo.

„Zde, prosím,“ vyndal kartu z náprsní kapsy a podal jí slečně, která po ní dychtivě sáhla.

„Já vás tedy zapíšu, pane Malý, ale ostatní si bude muset vyřídit s doktorem sám.“

„Je přísný?“ zeptal se. Podívala se po něm úkosem, nevěděla v tu chvíli, zda si dělá legraci, nebo ne.

„Dost na to, aby léčil úspěšně své pacienty. Když vás vezme, budete mít štěstí a domluví se s vaším dosavadním lékařem, aby mu předal vaše papíry.“

„To je výborné,“ řekl a po zápisu do registru si opatrně a svědomitě vzal Průkaz zdravotního pojištění a zasunul ji s nasazením vědomí a odpovědnosti do náprsní kapsy.

„Prosím, jděte po chodbě, zahněte vlevo, dveře č. 2B a jmenuje se Mützner. Prosím.“

Műtzner? Opakoval a něco se mu v hlavě vynořilo. Ne, nepamatoval si to jméno.

Na chodbě nebyli žádní pacienti, sedl si na židli a zahloubal se do svých myšlenek. Občas jimi prolétla paní Tereza, jeho děti a vnoučata, studenti a vůně školy.

„Kdo další?“ ozval se hlas za dveřmi. Rychle vstal a vzal za kliku. Za stolem seděl pán středního věku, mírně zavalité postavy, se zlatými obroučky na nose ve vzorně naškrobeném a nažehleném bílém lékařském úboru.

„Dobrý den,“ pozdravil profesor.

„Dobrý den, pane profesore,“ usmál se, „vy mně asi nepoznáváte. Studoval jsem u vás, než jsem se rozhodl pro medicínu. Přátelil jsem se s vaší dcerou.“

Profesor sice předstíral, že si vzpomíná, ale skutečně toho pána pustil dávno z hlavy. Ale usmíval se stejně hloupě, jako všichni, kteří předstírají, že si pamatují a dokonce i zakýval pokud možno moudře hlavou.

„Tak co pro vás mohu udělat dobrého?“

Profesor mu vylíčil skandální chování svého lékaře a jeho ordinace, do které počítal i střední zdravotní personál, a že hodlá si na jaro a léto najmout letní byt zde, v městečku se svou hospodyní a psát své eseje a články, protože v Praze nemá klid, přestává ho to tam bavit. V zimě by se ovšem vrátili do Prahy, protože má blízko z bydliště na fakultu a nerad se rajdá v zimě po Praze.

„Vaše důvěra je potěšitelná, ale co budete dělat, když onemocníte v zimě?“

A už je to tady, pomyslel si profesor.

„Tak to nemám promyšlené.“

Doktor se na něho podíval přes obroučky, a protože ho dobře znal, řekl mu, že nebudeme teď řešit problémy, které ještě nenastaly a že s ním bude jako s pacientem počítat, že si od kolegy vyzvedne jeho papíry.

„A na co se u něho léčíte?“

„Neurologické problémy, reflux, a tak.“

„Změřím vám tlak, poslechnu si vás, pak uvidíme, co dál.“

Dál bylo to, že doktor zjistil, že jeho zdraví je v přiměřeném stavu, že může za ním, když tak dojíždět slabou hodinku autobusem a dokonce mu dal adresu lidí, kteří nabízejí svůj domek k pronájmu.“

„Tak to jsi mi, chlapče, udělal radost,“ řekl profesor a poplácal ho po rameni. Pomyslel si, že to hned musí zavolat paní Terezce, aby viděla, že taky umí vzít život pevně do ruky.

Pokračování

Autorka: Irena Novotná

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: