Poslední diskuse


Téma týdne zobrazit diskusi

Dobrý den, mám zájem o studium U3V...

Politika zobrazit diskusi

Dobrý den.chtěli bychom se s manželem...

Politika zobrazit diskusi

mám zájem o vámi nabízené předplatné...

Tmavé podzimní večery? Pojďme si číst …

Publikováno: 22.11.17
Počet zobrazení: 1236
Autorka: Irena Novotná
Napadlo Vás někdy, milí přátelé, že čtení je umění? A ne každý umí číst, aby vytěžil z textu knihy poslání. Než vznikne kniha, která se dostane čtenáři do ruky, podílí se na ní celá řada lidí. Umíte opravdu číst?

Lidský život je rozdělený na více fází, než je dětství, mládí, stáří. To by bylo moc jednoduché, abychom tak o životě uvažovali. Člověk zažívá celou řadu pocitů, které se dají nazvat i v sekularizované společnosti duchovním životem. A ten není zcela automaticky nastaven, aby s ním mohl počítat a nemusel se jím zabývat. Život člověka provází různé situace a v nich si někdy připadá, že je na světě nějak sám a přichází i doba, kdy pociťuje utrpení, které má duchovní charakter, nikoliv psychologický. I když psychologie duchovní život objevila a začala v něm pátrat, objevovat ho a dávat těm stavům různá jména. Možná, že tím lidská spiritualita vešla do nového rozměru a není to už nic cizího, jen nábožensky zabarveného a lidem tak odtažitého. Můžeme s ní počítat všichni. Můžeme s ní žít, i když ji nebudeme plně chápat. Vyžaduje si sama pozornost a lidský kontakt s uměním vyvolává pocity, které ve všedním a běžném životě nemáme. Důležitou roli přitom hraje kniha, čtení a porozumění textu. Autor té které knihy přenáší na čtenáře vlastní spiritualitu, a čím větším je umělcem, tím více ji může čtenář sdílet. To je snad jeden z důvodů, proč lidé mají knihy, proč se k nim obrací a proč je vyhledávají v době svých různých vnitřních stavů, které přicházejí a odcházejí, ale nikdy neustávají.

Dítě s tabletem a první kroky k poznání

Myslím, že neexistuje běžná domácnost, která by neměla doma knížky. Leží v policích, sem tam je polechtá prachovka a leží si dál, v létě, v zimě, na podzim. Zato poblíž za pracovním stolkem sedí klučina, ještě má pod lacláčky plínky a válí na tabletu, směje se, protože tam někdo legračně skáče, mluví anglicky nebo rusky, prasátko honí lišku a naopak. Proč jsme tak překvapeni, že dítě najednou začne vyslovovat anglická či ruská slova, místo, aby je umělo vyslovit správně česky? Protože na něho přednostně nezapůsobila jeho mateřská řeč. Ale brzy se s ní shledá a bude se umět učit cizí jazyk a číst i nepřeložené texty se stejnou chutí jako české..

O dětské knihovničce a rodinném rozhovoru o knihách

Myslím, že je hodně důležité, i přes všechny technologické vymoženosti, kterými se pyšníme, přivést člověka ke knize už v dětském věku. Možná by pomohlo, když už se pořád něco inzeruje, propaguje, píše se o různých výrobcích, prostředcích a zboží všeho druhu, kdyby nějaká společnost začala propagovat dětské knihovničky, které by byly nedílnou součástí zařízení dětského pokoje, nebo herny, aby bylo dítě v jejich společnosti a jednoho dne po nějaké knížce sáhlo stejně dychtivě jako po tabletu či mobilu.

Také by bylo docela hezké, kdyby si rodiče s dítětem sedli, otevřeli knížku a bavili se s ním o obrázcích, o básničkách, písničkách a i pohádkách jen tak na úvod, než mu začnou opravdu číst. A po čase by mu plánovitě vyhledávali knihy, které ho zavedou do úžasného světa umění, myšlení, fantazie a dobrodružství. Má to dva užitečné aspekty – prvním je, že jsou spolu a že něco probírají a vzájemně komunikují o něčem zvláštním, za druhé, že dítě snadněji přijme čtení od blízkých osob jako způsob učení. A jedno si bude číst samo, objeví krásu psaného slova, ducha knihy a zjistí, že zažil neobyčejný moment, protože si poprvé něco umělo přečíst samo, pár slov, a že to bude pořád lepší a lepší, až se jednoho dne stočí do klubíčka na divanu a bude si číst podivuhodný příběh.

Knihy a jiný hodnotový svět

Horší to však bude asi se čtením. Napodobovat zvuky, učit se slova, reagovat na tablet, televizi, počítač je jedna věc, je to situační reakce, ale číst umělecký text. ať je to pohádka, nebo pěkná dětská poezie, to je už horší. Podle mého názoru děti nerozumí ve škole textu, protože i když dokáží text číst, ve skutečnosti neovládají umění čtení příběhů, která mají umělecký ráz. A co se nenaučí v dětství, pak v pozdějších letech, když má i jiné zájmy, nebude číst náročnou literaturu, protože mu připadá odpoutaná od stylu života, který přijali již v dětství – tedy chtějí se bavit a koho by pobavil autor, který rozebírá existencionální problémy a odcizenost současného člověka v globalizovaném světě. Takovou zkušenost ještě nepobral, tak to prostě neřeší. Ale brána ke světové umělecké próze zůstává přivřená a možná zámek pomalu reziví. Jaký to velký dar, když se dítě stane čtenářem..

Už se těším, až půjdu do důchodu a budu si číst

Celá řada dospělých lidí, kteří jsou celé roky v pracovním procesu si slibují, že jak půjdou do důchodu, že začnou číst tzv,. krásnou literaturu. Možná, že se začnou po ní pídit, pořídí si novou knihovnu, změní zařízení pokoje, v němž se budou věnovat četbě, poslechu klasické hudby a něco i tvořit. Mají též za sebou vzdělávací roky, v nichž se setkali odbornými obory a museli číst doporučenou i povinnou literaturu ke zkoušce. Možná, že první, co otevřou ve svém čtecím plánu bude Bible. Sekularizovaný svět však neupřednostňuje možnost ji porozumět. Když si odmyslíme náboženské pohnutky na počátku jejího čtení, rozhodně si nemůžeme odmyslet historické souvislosti, které Bibli provázejí, současně ani znalost a schopnost ji přečíst k úplnému porozumění. I celá řada knih, antická literatura, středověká literatura si vyžaduje chápat ducha doby, postavení autora, filosofii, které lidé v té které době vyznávali a též politicko – společenské a historické souvislosti, za nichž knihy, které jsou tak lákavé, vznikaly. Z tohoto důvodu si myslím že i školy nižšího stupně a střední školy by měly vychovávat děti a studenty k opravdovému čtenářství, nejen pro znalosti, ale pro jejich život, který se začne odvíjet po odchodu ze školy v úplně jiných dimenzích.

Knihy o historii

Historický román není na prvním žebříčku oblíbenosti a mnoha lidem se zdá nudný, protože neznají dobře pozadí, na němž se příběh odehrává. Už jsem několikrát psala, že české dějiny není snadné ustát a podle mého názoru je těžké je chápat bez odborného vedení. Sama přiznávám, že jsem románu Mistr Kampanus od Zikmunda Wintera dlouho nepřišla na chuť. Barokní doba na mne působila mrazivě a v jejím politicko-společenském kontextu i odpudivě (tragická bělohorská doba). Ovšem, líbil se mi román o Michalangelovi Kámen a bolest, když jsem si speciálně k jeho pochopení přečetla o Florentské republice, o prostředí, z kterého vycházel. Tím tragičtěji na mne působila renesance, o které jsem měla do té doby úplně jiné mínění, protože jsem ji chápala přes prizma hudby, malířství a architektury. Umění vešlo do mého života a zabydlelo se mezi ostatními věcmi všedního dne. Umění zmíněného renesančního umělce na mne působí víc, než sama jeho krása, ale každá socha, malba má jeho příběh. Svědectví jeho života a růstu jeho duchovního cítění. A o tom to vlastně je.

Ta chvíle, ten čas

V každé životní situaci v pozdějších časech, v průběhu života, kdy bude člověk zažívat různé situace, bolesti, ztráty, jak to v životě chodí si může zopakovat tento moment z dětství – stočit se do klubíčka s knížkou, která mu v tu chvíli bude přítelem, hostem, krásou a zážitkem, který ho vyvede z temných hlubin smutku z pokoření. A pokud tomu tak je, pak se stane čtenářem, který si umí vyhledat knihy, který umístil svou knihovnu na to správné citlivé místo a který, až bude mít čas, si přečte všechno, na co neměl čas v průběhu života.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: