Poslední diskuse


Co se kde děje zobrazit diskusi

Dobrý den. Ráda bych Vás poprosila o...

Téma týdne zobrazit diskusi

důchody by měly narůstat ne procenty, ale...

Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Publikováno: 11.12.17
Počet zobrazení: 1022
  Autor článku: Irena Fuchsová
2010 – 2011.
 

V roce 2010 jsem společně se synem Filipem, vydala knihu povídek, Když syn píše líp než máma. Ale Filip nemá, co se psaní týče, ctižádost, a nestojí o to, aby mu vyšla další kniha. Žije spokojeně kousek od Prahy s přítelkyní Pavlínkou a s její maminkou, a pracuje v Praze, kde dělá to, co ho baví.
Rita je inženýrka. Bydlí v Kolíně, ale pracuje také v Praze.

Na pana Fuchse se mě často ptají mí čtenáři na besedách. Jestli opravdu existuje. Ano. Pan Fuchs existuje a všechno, co o něm píšu ve svých fejetonech, je pravda, stejně jako je pravda všechno, co píšu o našem Atíčkovi, drsnosrstém jezevčíkovi.

Můj bráška, František Tvrdík, vychoval své dva syny, Erika a Jakuba, sám. Bez Olinky. Erik bydlí už několik let ve Žlebech s mojí maminkou, které bude devadesát jedna let. Pracuje v ČD v Kolíně, stejně jako František. Jakub bydlí s Františkem v Kutné Hoře, a pracuje v kutnohorské nemocnici.

Na začátku knihy se sama sebe ptám, kdy jsem vlastně dospěla.
Že by v sobotu, 26. března 2011, v 00:08? Tehdy jsem totiž zveřejnila na svém blogu nový příspěvek.

Sem bejvalá komouška, tak si do mě poďte kopnout!
Kolik nás dneska ještě je? Milion určitě, když uvážíme, že před listopadem 1989 měla KSČ (Komunistická strana Československa) cca 1 700 000 členů a po 17. listopadu 1989, se její členská základna rozpadla, jako když propíchnete nafouknutý balónek.
Nebyli jsme tam všichni z prospěchu, ze strachu a už vůbec ne z přesvědčení.
Když mi nedávno opět přišel e-mail, ve kterém si do mě kopli, zeptala se mě dcera Rita, která na podobné e-maily občas odpovídá za mě, proč jsem tam vlastně vstupovala.
„Protože Petr Herman, herec kolínského divadla, na mě v roce 1977 ukázal a řekl, jedině tahle holka nás může zachránit. Musí se dát k nim.“
Rita se ušklíbla.
„Aha, takže zase ta tvoje obětavost.“
Když si do mě nedávno v diskuzi pod mým blogem opět kdosi kopl, a pro změnu se mě tam zastal můj syn Filip, dostala jsem vztek.
Sakra, nemám zapotřebí, aby se mě moje děti zastávaly! Nemůžu za to, že ocel, kterou použila společnost Hitachi při stavbě ochranného obalu čtvrtého reaktoru, byla vadná! A není moje vina, že se loni, při ropné havárii v Mexickém zálivu, vylilo do moře 800 milionů litru ropy. Za to může závada pojistného ventilu, jehož čerpadlo se zaseklo, ne já!
Ale vztek mě rychle přešel. Rodiče by neměli nechávat svým dětem dluhy. Dokážu se bránit sama.
Ano, jsem bejvalá komouška. Nemusela jsem tam lézt. Ale to nešlo, nelézt tam, když v té době v kolínském divadle rozhodovalo šest členů strany o nás všech, co jsme v divadle pracovali!
V roce 1970 byly v celé zemi, tedy i v kolínském divadle, tzv. prověrky. Každý člen KSČ musel na těchto prověrkách říct (jednoduše řečeno), že souhlasí s tím, že k nám 21. srpna 1968 přišli Rusové.
ZO KSČ (Základní organizace KSČ) v kolínském divadle, měla tehdy kolem 30 členů, protože během roku 1968 vstoupilo do strany víc jak dvacet lidí, herci, dramaturgové, režiséři a další zaměstnanci divadla, v domnění, že teď už to bude jenom lepší a lepší.
A při těchto prověrkách v roce 1970, byli tihle všichni ze strany zase rychle vyškrtnuti nebo vyloučeni, protože nesouhlasili s tím, že k nám 21. srpna 1968 přišli Rusové. Zůstali ale pracovat v divadle dál, pouze režisér Karel Lhota, který v roce 1969 zrežíroval hru, Máme tady husary! (hrála se 4 x a pak byla zakázaná), dostal výpověď a s ním i jeho manželka, herečka Vlasta Mlynářová.
V polovině sedmdesátých let přišel do divadla příkaz z KV KSČ (Krajský výbor KSČ). Pokud nezaložíte ZO SSM (Základní organizace Socialistického svazu mládeže), bude divadlo zrušené.
Když jsem se v září 1975, po půlroční mateřské dovolené, vrátila do divadla, svazáci už „byli založení“, ale nebyli aktivní politicky, angažovali se umělecky. Na jeviště, do zkušebny a do divadelního klubu, zvali různé umělce, kapely, divadla.
Tehdejší předseda ZO SSM (herec) bydlel v Kolíně v podnájmu, a když splnil úkol a založil v divadle ZO SSM, byl mu v Kolíně přidělený byt, který okamžitě vyměnil za Prahu, a protože si půl roku před tím všiml frustrované nápovědy, které se nepovedlo manželství, poprosil ji, aby vstoupila do ZO SSM a stala se hospodářkou.
Udělala jsem to a na večerních akcích jsem prodávala vstupenky, byla jsem pořadatelkou, dělala vyúčtování, vybírala příspěvky, a když dotyčný herec zamával Kolínu, strčil mi do ruky své veslo předsedy…
Ve druhé polovině sedmdesátých let začalo přituhovat a dvacítka vyloučených či vyškrtnutých herců a režisérů se oprávněně bála, že budou z divadla vyhozeni. A tak se všichni stali svazáky. Měli jsme nejvyšší věkový průměr členské základny v republice, protože našemu nejstaršímu svazákovi bylo pětačtyřicet.
Nicméně jsme kolem této ohrožené dvacítky trochu zklidnili vlny a navíc jsme si mysleli, že budeme mít jako svazáci vliv na to, co se v divadle děje, protože v té
době stále o všem rozhodovalo šest komunistů, kteří při prověrkách v roce 1970 souhlasili s tím, že k nám 21. srpna 1968, přišli Rusové. Bohužel jsme se mýlili. Ovlivnit jsme nemohli vůbec nic ani jako svazáci.
Koncem sedmdesátých let začalo přituhovat ještě víc, a když jsme jednou řešili opět to, že šest lidí pořád rozhoduje o nás, ale bez nás, padla věta herce Petra Hermana, jednoho z té dvacítky vyloučených ze strany, který se ve svých dvaačtyřiceti letech stal svazákem.
„Jedině tahle holka nás může zachránit. Musí se dát k nim.“
Tak jsem té divadelní, šestičlenné komunistické buňce řekla, že k nim chci jít.
Rok trvalo, než mě OV KSČ (Okresní výbor KSČ) schválil jako kandidáta. Nechtěli mě, patřila jsem ke kolínským bohémům, můj bratr 21. srpna 1968 položil před ruský tank ruskou vlajku a 21. srpna 1969, rozdával na kolínském náměstí lístečky, na kterých bylo napsáno: PST!
Nakonec mě vzali.
Rok jsem byla mezi těmi šesti zoufale sama a jediné, co jsem mohla dělat, že jsem vynášela ze stranických schůzí všechno, o čem se tam jednalo, a na stranické schůze jsem přinášela všechno, co mi herci a režiséři poradili. Pomalu nás přibývalo, takže nakonec bylo v osmdesátých letech v ZO KSČ, dvanáct komunistů.
Šest „našich“ a šest „jejich“.
Když v roce 1987 končil starý předseda ve své funkci, předsedkyní ZO KSČ chtěla dělat jistá osoba z „jejich“ šestky. Věděli jsme, že by to byla smrtící tsunami, tak jsem to vzala já a naše šestka posílila.
Vám, kteří jste si právě teď do mě kopli, vám chci říct, že mě 21. listopadu 1989, zvolili všichni zaměstnanci kolínského divadla (cca 100 lidí) do stávkového výboru. Kdepak jste ten den byli vy, kopálisti?
Byla jsem možná jediná předsedkyně ZO KSČ v celé republice, která byla zároveň ve stávkovém výboru. Byla jsem možná jediná v naší republice, kdo zažíval události listopadu 1989 na obou stranách barikády. V kolínském divadle i v budově Okresního výboru KSČ, který byl hned vedle divadla. Všechno z těch sametových dnů jsem si psala. To nešlo nepsat.
Nejsem výjimka. Lidí, kteří „tam“ vlezli, aby mohli ve své fabrice, v družstvu, na dílně, ve škole, v divadle, v kanceláři, alespoň něco ovlivnit, bylo hodně. Snažili jsme se, aby ti, kteří s námi pracovali, nemuseli hrbit záda, aby se zbytečně nebáli, aby se nemuseli doprošovat kladných posudků, aby mohli mluvit do věcí, které se jich týkaly… furt jsme se o něco snažili. Furt.
Po listopadu nám ale bylo okamžitě jasné, že jsme všichni v jednom pytli, ať jsme se chovali před listopadem sebelépe. Stali se z nás bejvalí komouši.
Když mě v roce 1990 v divadle navrhli na kandidátku OF, odmítla jsem. Ještě v roce 1993 jsem dostávala anonymy a soudružky, opírající se o hole, si na mě občas v kolínských ulicích plivly.
K 1. 1. 1993 byl umělecký soubor v kolínském divadle zrušený a dost lidí to umělcům z divadla přálo. Připravili jsme je v listopadu 1989 o jejich teplá místečka. Otočili jsme jejich životy na ruby. Tak táhněte z divadla i z Kolína!
Pro mě se nic nezměnilo. Byla jsem celý život nápověda a napovídala jsem dál. Ale co ti, kteří byli jedničkami ve svém oboru, ale byli to bejvalí komoušové, takže museli jít od válu? Dovedete si představit, kolik lidí, kterým bylo tehdy jako mně, tedy kolem čtyřiceti, sklaplo kufry a stáhlo se, protože byli bejvalí komoušové?
Stáhli se, protože se do nich kopalo, i když nikdy neudělali nic špatného. Naštěstí někde měli lidé rozum, a nechali bejvalé komouše pracovat či ředitelovat dál, protože byli prostě dobří…
Na jaře 2010 za mnou přišel kamarád a zeptal se mě, jestli nechci kandidovat v komunálních volbách za sdružení Změna pro Kolín. Řekla jsem mu, že jsem bejvalá komouška a on řekl, že to o mně ve sdružení všichni vědí, a nemají s tím problém.
Tak jsem souhlasila.
Asi za týden mě potkal bývalý tajemník MěÚ, který se začátkem devadesátých let nejvíc zasadil o to, že byl v Kolíně umělecký soubor zrušený, a varoval mě.
„Nekandiduj. Doplatíš na to!“
Ale já kandidovala. Ze tří stovek kandidátů jsem při komunálních volbách na podzim 2010, dostala v Kolíně tolik hlasů, že jsem byla na čtvrtém místě.
Sdružení Změna pro Kolín vyhrálo komunální volby. Máme svého starostu.
A já jsem v Zastupitelstvu města Kolína.
Ale protože sem bejvalá komouška, tak se do mě furt kope.
Tak si do mě poďte kopnout taky.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: