Poslední diskuse


Co se kde děje zobrazit diskusi

Dobrý den. Ráda bych Vás poprosila o...

Téma týdne zobrazit diskusi

důchody by měly narůstat ne procenty, ale...

Práce zobrazit diskusi

Společnost Věda nás baví o.p.s. hledá...

Fuchsoviny II.

Publikováno: 18.06.18
Počet zobrazení: 828
  Autor článku: Irena Fuchsová
Musíme tam každý.
 

Narodila jsem se 22. června 1950.
Za pár dnů pověsili komunisté Miladu Horákovou.
O šest let později jsem stála v kuchyni u rádia. Někdo tam říkal, že se v Maďarsku střílí. Rodiče s babičkou byli vystrašení. Prý bude zase válka.

V šedesátých letech se na ulicích objevily minisukně a kluci si nechávali narůst dlouhé vlasy. Říkalo se jim máničky a starší páni s málo vlasy je neměli rádi. Máničky – dlouhovlasí kluci, si užili svoje, nejenom od svých rodičů, ale hlavně ti, kteří pracovali v továrnách, kde je často jejich spolupracovníci chytili a ostříhali.
Nám, co jsme nosily minisukně, zase nadávaly starší ženské. Měly jsme to tedy také těžké.

Sháněly se bony na džíny. Džíny se totiž kupovaly jenom za bony a jenom v Tuzexu. Málokdo měl tehdy možnost jezdit „na Západ“, a kdo tu možnost měl, určitě odtamtud nepřivezl kamion džín pro známé a kamarády. Proč by to dělal? A navíc, i kdyby chtěl, tak to nešlo. Každý byl rád, že si přivezl alespoň něco pro sebe.

Kdo měl tehdy značkové džíny, byl frajer, a čím méně frajerů bylo, tím lépe pro frajery. A když takový frajer měl k džínám ještě i džínovou bundu nebo dokonce džínovou košili, nemusel dělat vůbec nic a holky mu padaly do postele samy.

Když přišel srpen 1968, bylo mi osmnáct. Stáli jsme na kolínském mostě a řvali na tanky, ve kterých seděli ruští vojáci. Tady není kontrarevoluce! Vraťte se domů!
Neposlechli nás.

Pak začali mizet kamarádi. Emigrovali. My, co jsme zůstali, jsme se mezi sebou brali a měli jsme děti. Ano, Husákovy děti jsou naše děti!

Také jsme pracovali.

Pak přišel listopad 1989. Bylo nám kolem čtyřiceti. Někteří jsme začínali znovu. Někdo šel podnikat, jiný dostal výpověď. Otevřely se hranice. Konečně jsem se podívala také někam jinam než do Maďarska a Bulharska.
Děti nám dorůstaly, pořád byly nějaké starosti, ale byly to krásné roky, protože moje generace žila poprvé ve svobodě. Říkali jsme si, dobře, že jsme se toho dožili alespoň ve čtyřiceti!

Uběhlo skoro dvacet let a moje spolužačky odchází do důchodu. I já si ho začala zařizovat. Lenka Lísková z kolínské OSSZ mě s úsměvem převedla přes všechna úskalí a v říjnu 2008 ze mě bude „rentiér“. Při této důchodové příležitosti jsem zjistila, že se mi ještě nechce stárnout. A nejenom mně.

Kluci, kteří měli hára až na záda, jsou sice teď většinou plešatí, ale jejich provokující háro jim kouká z očí i teď, po čtyřiceti letech.

Holky, které provokovaly minisukněmi, mají sice ke štíhlým laňkám daleko, ale i jim jejich tehdejší provokující krátké sukně koukají z očí.

Ano, budeme brát důchod, ale nejsme typičtí důchodci. Alespoň já a většina mých známých. Nicméně, když mě v květnu 2008 oslovila Vlasta Otychová, která vytvořila webové stránky www.tretivek.cz, jestli bych jí tam nechtěla dávat povídky, souhlasila jsem. Stránky jsou zajímavé, se spoustou informací, můžete tam psát dotazy, názory, ale mně, která se i přes svoji nechuť pomalu do třetího věku blíží, připadají přece jenom trošku staré.

S Vlastou jsem o tom mluvila, říkala jsem jí, že teď začínají být důchodci bývalé máničky a holky, co nosily minisukně, a ti že nebudou chtít stárnout tak rychle, jako stárli jejich rodiče a pokud bude chtít, abychom i my „chodili“ na její www.tretivek.cz, bude tam muset dávat i jiné věci.

Vlasta, které není ještě ani padesát, to uznala, prý vytvořila tyto webovky hlavně pro naši generaci, ale změny musí dělat pomalu, aby neodradila dnešní třetí věk, který se internetu teprve učí, ale učí se rychle a nadšeně.
A já si v tu chvíli uvědomila, že jednu velkou změnu udělala tím, že tyto webovky založila. My totiž nejsme jenom generace mániček a minisukní, my jsme už i generace internetu. A že shodou okolností odcházíme do důchodu… no a co?

Musíme tam každý!

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1

Vaše komentáře

Celkem 1 komentář (0 komentářů čeká na schválení)

21.06.2018 23:06  VENCA flaska

Ten komunizmus byl hroznej jak pripominate. A porad komousi pokracuji. Ze pry jetu statisice bezdomovcu. Mezi nimi i desetitisice mladych. Ze pry je milion lidi na hranicichudoby. Miloon v exekuci same lzi same lzi komousu.ze jVas obdivovatel venca flaska

Zanechte komentář: