Fuchsoviny II.

Autor článku: Irena Fuchsová Tečka.

Všichni to známe. Jsou věci, kolem kterých chodíme dny, týdny, měsíce, roky. Někdy celý život. A neuvědomíme si je. Nevidíme je.
Někdy si tak hraju a položím si otázku, jak vypadá dům, kolem kterého denně chodím? Nebo jak jdou po sobě domy v ulici, kterou znám padesát let? Co měla na sobě herečka, na kterou jsem se dívala čtyři hodiny na zkoušce?

Přiznám se, že ne vždy se mi podobné úkoly podaří splnit na jedničku. Většinou jsem „dostatečná“, a to jen taktak. Ta hra je ale dobrá v tom, že si alespoň na chvíli začnu víc všímat všeho kolem sebe.
Možná, že v takovém rozpoložení jsem nedávno objevila tu tečku.

V Kolíně je Domov důchodců nad Zastávkou. Když tam občas čekám na pantograf do Prahy, koukám přímo na něj a vzpomínám na známé kolínské postavičky, které tam žily.
Třeba na Františka Kruliše. Byli jsme stejně staří, osmnáctiletí, když jsme se poznali.
Já nastoupila do kolínského divadla jako uklízečka a šatnářka – uvaděčka, a František míval služby při představeních jako požárník. Chodil do divadla se svým otcem, který byl uvaděčem u hlavního vchodu do divadla, a proto se mu říkalo uvaděč hlavní.

František byl člověk milý a jednoduchý. Ráda jsem si s ním povídala a jeho otec nás pokaždé spokojeně pozoroval. František pracoval v zahradnictví a já ho zlobila prosbou, aby mi vypěstoval černou růži v květináči.
„NEEXISTUJE! NEEXISTUJE! Kolikrát ti mám říkat, Ireno, že NEEXISTUJE,“ rozčiloval se večer co večer. Musela jsem mu připadat úplně pitomá.

Jednou přišel, a měl ruce za zády.
„Ireno, tak jsem se dal na politiku,“ řekl vážně a já se zvědavě zeptala, jak to myslí. Natáhl ke mně ruku s Rudým právem.
„Čtu Ruďasa.“

Jindy jsem se ho ptala, co by dělal, kdyby v divadle hořelo.
„Šel bych za tatínkem,“ odpověděl, spokojený, jak to má promyšlené.
Stála jsem tedy na Zastávce a vzpomínala na Františka a můj pohled se zastavil na nápisu pod střechou Domova důchodců.
DOMOV DŮCHODCŮ.
Ano, za tím nápisem je tečka. Velká, nepřehlédnutelná tečka. Že by malíři ukápla barva a on ten cákanec zaretušoval do kulaté tečky? Nebo si ze školy pamatoval, že na konci věty musí být tečka a tak ji tam udělal?

DOMOV DŮCHODCŮ.
Ano. Tečka tam patří. Ta dvě slova, to je pěkně dlouhá věta. Jsou v ní celé dlouhé životy. A vzpomínky.
Jednou, když jsme hráli v neděli dvě představení, od 15. hodin pro důchodce a večer od 19.30., přešlapoval u mě František o přestávce večerního představení, ostřížím zrakem sledoval, jestli kuřáci opravdu kouří pouze v kuřárně, a když přestávka skončila, unaveně se ke mně naklonil.
„Ireno, my jsme otroci kultury.“
To byl František. V té době už maminku neměl, a když po několika letech zemřel i jeho otec, začal žít v Domově důchodců. Chodil po Kolíně, zašel si do hospůdky na pivo, občas na fotbal.
Potkávala jsem se s ním na kolínském nádraží, odkud jezdil za jednu korunu na Zastávku. Jezdil domů, do Domova důchodců. A potom přestal jezdit.
Tečka.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1