Dnes je 13.08.2022, Svátek má Alena, zítra Alan

Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Jak fungujete s inkontinencí? Dá se vůbec...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, hledám práci v okrese Příbram,...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Rád bych si dopisoval s někým, kdo by měl...

Jsem to ještě já? 2. díl.

Publikováno: 29.01.22
Počet zobrazení: 500

2. část

kytkaretroUž nějakou dobu ztrácíme spolu komunikaci. Možná jsem na vině já, že se nedokážu vžít do jejích pocitů, ale také možná ona, že mluví stále o něčem jiném, než na co myslí. Začínám se v tom ztrácet a tuším, že to někde vybuchne. Na nějaké maličkosti! A pak budeme spolu sbírat střepy našeho vztahu .

Usmál jsem se. Bylo mi jasné, že něco zamýšlí. Zatímco já se utápím ve svých vnitřních nejistotách a depkách, ona už ví dopředu, co budu dělat za pár let. Ano mám, řekl jsem si v duchu a tím jsem odpověděl i sám sobě. Alespoň na chvíli odjet z Prahy a vykašlat se na všechno, co mne trápí a otravuje. Třeba ta naše spořádaná domácnost, v které se už roky nic nepohnulo z místa. Ty stále stejné, opakující se historky z práce, které si nosí domů a já pořád nevím, o kom mluví, kdo jsou ti lidé a proč se tím musím, alespoň naoko zabývat. Ale rozhodně jsou důležití pro její život, protože ona se s nimi stále srovnává. Já o své práci mlčím. Nikdy se mne na nic neptá a nikdy za mnou ani nepřišla. Jako by se nemocnici úmyslně vyhýbala. A já tomu nerozumím, jen začínám chápat, že celá rodina žije pouze jejím životem, jejími potřebami a jejími přáními. Dobře, hlavně, že je klid.

Nebudu dlouze mluvit o tom, že zatím zima pominula a já se zbavil těch zdravotních problémů, které mne zužovaly. Vysvitlo totiž sluníčko, a to bylo to nejlepší, co mne vytáhlo z chmurných nálad. Ale ještě neslezl všude sníh. Pozoroval jsem, že moje žena se připravuje zaútočit na naši chaloupku s všelijakými dekami a dečkami. Bože, kde jsou ženské, všude jsou nějaké hadry.

„Copak to děláš krásného?“ zeptal jsem si, když seděla u šicího stroje a dávala dohromady nějaké kusy látek.

„No přeci patchwork,“ řekla, jako by to bylo samo sebou.

„A k čemu to bude?“

„Přehoz přes válendy,“ odpověděla stručně.

Mně by stačila kančí kůže, pomyslel jsem si. Zajímavé je, že ty ženské jsou od pradávna stejné. A představit si Marii jako neandertálku, která žvýká kůže před jeskyní? Musel jsem se usmívat, ale tak, aby se mne na příčinu mé náhlé veselosti nezeptala.

„A nestačilo by, kdybychom koupili nějaké deky?“ řekl jsem a s nedůvěrou jsem se díval na různé čtverce, jak k sobě nějak nepatří barvou a ani vzorem.

„To teda nestačilo,“ řekla rezolutně.

A šila dál. Pozoroval jsem ji. Věděl jsem, že teď dojde, jak to dodělá, na puntíkované nabírané závěsy a dečky, nesmyslné dečky, na které se nesmělo nic postavit a které byly zdrojem nekonečných svárů.

„Já jsem si myslel, že to pojmeme nějak přírodně,“ řekl jsem naoko zamyšleně a ona se ke mně zprudka otočila.

„Tak hele, vedle nás má chalupu profesor Příhoda, kousek dál doktor Zahrádka, pak Němečkovi, Zabloudilovi, Richterovi. Představ si, kdyby nás někdo přišel navštívit a my to tam neměli útulné.“

„Ale drahá, pokud si pamatuji, tak jsi říkala, že to děláš kvůli mně,“ namítl jsem jemně.

„No jasně, že kvůli tobě,“ odpověděla tak určitě, že jsem neměl ani na chvíli zapochybovat, jak mám skvělou a pozornou ženu.

„Myslel jsem, že bychom to zařídili prostě, jak to bývalo dřív.“

„A Richterová řekne, že to nemáme ani zařízený. Ty prostě nesmíš myslet jen na to, co chceš sám. Musíš se trochu přizpůsobit.“

„Aha. Tak dobře. Naše chalupa bude vlastně divadlo pro druhé lidi. Tak to jo.“

„A teď jsi mne naštval. Já se tady dřu po nocích, vyšívám monogramy na polštářky a ty mi řekneš, že je to divadlo.“

Bože, já jsem to nepochopil! Omluvám se. Konečně si našla svou ženskou seberealizaci.

„Dělám si legraci. To víš, že je to pěkné. Moje babička taky měla háčkované záclonky, vyšívané ubrusy. Ještě dnes na to vzpomínám,“ řekl jsem naoko zasněně.

Jo, vzpomínám si, jak jsem si dal jednou nohy na stůl a dostal jsem Herdu do zad. A tak mne ta výzdoba otrávila nadobro. Domov by měl být důvěrné místo, naplněný láskou, intimitou a štěstím. Ale to je asi směšné o tom tak uvažovat. Mužům stačí velmi málo, aby se cítili spokojení.

Marie hodně utrácí. Ale já ji to nevyčítám. Pokud na to máme, tak ať si dělá radosti, jak tomu říká. Onehdy přinesla mikrovlnou troubu a celý večer jsem poslouchal kuchařské recepty. Namítl jsem, že jídlo z mikrovlnné trouby je velmi nezdravé.

„Co to povídáš za nesmysly? Kdyby to byla pravda, tak by ji nevyráběli, to přeci dá rozum.“

Skoro se urazila a já jsem zabránil jejímu odchodu do ložnice přiznáním, že jsem si jen dělal legraci.

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: