Dnes je 03.10.2022, Svátek má Bohumil, zítra František

Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Jak fungujete s inkontinencí? Dá se vůbec...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, hledám práci v okrese Příbram,...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Rád bych si dopisoval s někým, kdo by měl...

Jsem to ještě já? 4. díl.

Publikováno: 31.01.22
Počet zobrazení: 579

4. díl.

i

Nakonec jsem jel sám na chalupu zkontrolovat topení a vodu. Chladné počasí v březnu nikoho jistě nezaskočí, ale tam ještě stále leží sníh. Marie zatím shání po příbuzenstvu zavařeniny, aby udělala nějaké zásoby. Mluvila i o sklenici sádla a přepuštěného másla. Já jsem se ptal, proč to shání a ona, že bude vařit po staru. Radši jsem se zdržel dalších poznámek. Tak jsem po práci nasedl do auta a jel sám. Děti neprojevily zájem, ani chuť se tam podívat. Petr má před zkouškami a Sylva zařizuje nějakou výstavu. Už nám nepatří. Žena to nese dobře, ale mně děti chybí. Snad, až bude nějaké vnouče. Ne, tohle bych nikdy ženě nesvěřil. Touha po vnoučatech je typicky ženská záležitost a muž jen přihlíží z dálky, než na něho to škvrně zavolá – dědo, dědečku! Ale nyní, když jsem sám, mohu trochu více přemýšlet o sobě a o světě kolem mne, který se náhle mění a já se ho snažím zachytit a pochopit. Mé pocity a myšlenky je nesmírně těžké vyjádřit. Nesmírně. Podivné myšlenky na mne přicházejí čím dál více a nabývají konkrétních podob lidí a věcí z mé minulosti, jak jsem ji prožíval, naplněný ideály a touhou poznat všechna tajemství života. Dnes vím, že jsou taková, které by člověk rád oželel. Však nejsou jen vzpomínky, ale i zážitky, které natrvalo zůstávají ve mně v podobě neodbytných nočních můr. A já jsem se nyní měl stát člověkem, který se dívá na hvězdy, omámený vůněmi borovic a květů z nedalekých luk? A zatímco se svět stále mění, já uvidím, pokud budu mít trochu štěstí, svou hvězdu, a pak budu s ní mluvit o všem, co bylo pro mne  důležité, krásné i bolestné, protože o tom se nedá s ženami mluvit. Za svou praxi jsem poznal mnoho lidí. Lékařů i pacientů, lidí v nejrůznějších situacích a spoustu vyznavačů všelijakých hodnot. Nejsem filozof, nejsem spisovatel, ale obyčejný člověk. Moje povolání mne jaksi vysunulo z řad lidí, ke kterým vlastně patřím a já jsem o nich stále přemýšlel a pozoroval je. Jakoby z dálky. Byl jsem velmi osamělý. Celý život. I mezi všemi lidmi, kteří se neustále kolem mne pohybovali a vířili své energie, své představy a své definice života, lásky, nemoci a smrti. Někdy to bylo až k zalknutí.

Znám pravdu o konci života, a to mne stále vrhá dopředu, ne ovšem k mému vlastnímu vývoji, ale k myšlenkám o mém konci. A to musím zarazit! Zdá se mi, že ti, kdo se pachtí za všemi těmi náboženstvími a ctnostmi, nikdy neuvidí a neuslyší podivné věci a skutečnosti, které v životě existují. A přitom jsou tak prosté! Někdy za mnou chodívají lidé s nejrůznějšími potížemi a svěřují se mi, protože si myslí, že jsem moudrý a že znám na všechno lék. Mezi nimi byl také  jeden kněz, který sbírá byliny a pak nabírá vodu ze studánky, protože věří, že mu pomůže na jeho ukrutné bolesti v kolenou a žaludku. Měl jsem mu chuť říci  – pane faráři, neklečte na studené zemi a nepijte podřadné víno. Neřekl jsem ani slovo a předepsal jsem mu léky. Kdybych to vyslovil a on chtěl moji myšlenku vysvětlit, asi bych mu odpověděl, aby více věřil Bohu než v křehkost lidského přemýšlení. Mám problém mluvit s takovými lidmi. Matou mne. Já vím, jak pracuje příroda, znám lidský organismus a také to, co působí na všechny pochody těla. Ale je pozdě lidem říkat, že se mají mírnit ve svém životě.

S těmito myšlenkami jsem dojel a místo. Zaparkoval jsem u lesa a šel polní cestou nahoru, k chaloupce. Skutečně jsem se nemýlil, že všude budou ještě zbytky sněhu. Ale  vzduch byl tak čistý průzračný. Paprsky slunce se dotýkaly mého obličeje a vál chladný vítr. Šel jsem a díval se před sebe. Na kopci jsem viděl tu chaloupku obklopenou borovicemi, se vztyčeným komínem a bylo mi najednou – hezky. Nadechl jsem se a čerstvý vzduch pronikl celým mým tělem a já jsem byl vděčný Marii, že to udělala. Udělala to z titulu své nekonečné ženské moudrosti, která plyne z lásky, kterou nikdy muži nepochopí, ale mohou jí být účastni. Protože já ráno, až tu budu na dovolené, vstanu. To ráno, při prvním rozbřesku, když se začnou ozývat ptáci a vítr si pohrává s větvemi mých borovic, uslyším zvoničky z údolí. Ještě bude ticho. Ale už se v lese začnou dít věci! A já půjdu jako pozorovatel, tichnouce, abych nerušil tu krásu a něhu přírody a budu se dotýkat drsné kůry stromů. Možná, že objevím studánku nebo paseku! Možná i maliní a ostružiní. A možná potkám někoho, s kým si budu rozumět.

Udivilo mne, když jsem přišel na místo, kde stála naše nová chalupa, jak byla Marie předvídavá. To místo mne chytlo. Cítil jsem, že jsem šťasten, ale ještě to bylo hluboko zataveno pod mým smutkem.

Vystoupil jsem z auta a šel jsem k domu. Odemkl jsem dveře a zavalila mne vůně dřeva a skutečně, Marie to tu vycídila a upravila tak, že jsem zůstal překvapený stát. Kdy to proboha dělala? Na plotně stála nová konvice a na poličce puntíkované hrníčky. Sedl jsem si k mohutnému stolu s vyšívaným ubrusem a pozoroval tvary výšivek, abych se mohl soustředit. Bylo to příliš krásné a silné. Zakryl jsem si rukama tvář. A cítil jsem, jak do pootevřených dveří vane ta omamná vůně borovic, jak vítr se pomalu točí a bere s sebou ještě loňské listí a jinak bylo ticho, klid a mír. Vyšel jsem před dveře a zavřel za sebou. Přede mnou se rozkládala krajina s vlnícími se kopci, ještě zasněženými a slunce zářilo. Vyndal jsem z kapsy mobil a zavolal Marii.

„Tak co?“ zeptala se.

„Kde jsi?“ místo odpovědi jsem se zeptal já a myslel tím něco jiného, než bych zjišťoval, že právě sedí u kadeřnice.

Nepochopila to a skutečně mi řekla, že sedí u kadeřnice.

Za několik dní jsem jel zase na chalupu sám. Sylva potřebovala s matkou o něčem mluvit a obě mi daly najevo, že u toho nemusím být. Mám pocit, že se tam něco chystá, ale nevyzvídal jsem. Stejně mi to obě řeknou, až to bude důležité. Tak se tím radši nezabývám a věřím jejich instinktům.

Sníh, jak jsem mohl pozorovat, už pomalu slézal z kopců a bylo zase krásné počasí. Přijel jsem brzy ráno, když bylo nebe už růžové, a dokonce i bylo provázeno ptačím zpěvem. Odemkl jsem chalupu a dal do ní věci, které jsem přivezl a které žena naskládala do zavazadel. Poručila mi, abych to ani nevykládal, že si je složí sama, kam bude chtít.

„A dej to za závěs,“ řekla.

„Za jaký závěs?“ zeptal jsem se a ona se na mne pohoršeně podívala.

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: