Jsem to ještě já?

Milé babičky a dědečkové. Napsala jsem pro vás, opravdu pro vás novelu o muži, který ač ve vysoké pozici rozeznal, že přes své zkušenost a vzdělanost neuposlechl výzvy, letící dlouhým časem historie POZNEJ SÁM SEBE: Doufám, že se Vám bude příběh líbit.

Díl 1.

Jsem to ještě já

Drahá Marie,

napsal jsem nějaké vzpomínky na nás. Není to nic světoborného, žádné umělecké dílo. Všechno to, co jsem prožil s Tebou a bez Tebe. Chtěl bych, abys věděla, že jsem Tě vždycky miloval. Ano, miloval!

Není mi nejlíp. Pořád jsem si myslel, že moje rodina a mé zázemí i štěstí jsou nezvratným faktem a najednou tu sedím sám nad tlustým sešitem, do kterého budu psát, dokud udržím v ruce pero.  Cítím, že jsem někde udělal chybu a ta spočívá v tom, že jsem se příliš dlouho vezl na vlně klidu a pohody a nechtěl jsem si připustit, že by všechno mohlo být také jinak.

Ale nevím, zda moje láska k tobě nebyla jen představou, kterou jsem chtěl mít a ve skutečnosti jsem nedělal něco, co nemá s láskou mnoho společného. Třeba, že jsem tě nikdy nevzal na pěnou dovolenou, protože jsem dával přednost své práci. Že jsem byl netrpělivý, když jsi mne nechápala a neudělal jsem nic, abys mne mohla pochopit.

Tak to, je pravda. Vlastně jsem s Marií o sobě nikdy nemluvil. Naše rozhovory se točily kolem domácnosti a dětí, ale nikdy jsme si nepovídali tak, abychom se lépe poznali. O našich pocitech ze stárnutí. O našich pocitech z osamělosti, kterou jsme pociťovali a projevovalo se to tím, že jsme žili ze vzpomínek. Jako by náš reálný život přestal existovat.

A přesto, má lásko, sedím nyní tady v domě, který jsi pro mne koupila a který nás odcizil a bojím se, že navždy. Dobře chápu, že lidé, kteří žijí spolu příliš dlouho, dokáží změnit své vztahy až do absurdity, dopouští se vůči sobě nespravedlnosti, krutosti a někdy se i opouští. Já to všechno chápu. Nežijeme v románech! A málokdy prožijí prozření, aby se k sobě i po nějaké době vrátili. Já nyní, když začínám psát tyto „paměti“, nemám tušení, co bude s námi.

Pokládám pero  a čtu po sobě, co jsem napsal. Mám v sobě velkou úzkost. Ne pouze kvůli Marii, ale ze všeho, co se stalo.

Najednou někdo zaklepal na okno.

„Příteli, zvu tě na malou procházku,“ volá na mne Milan a kývá hlavou. Zavřel jsem sešit a zašrouboval pero.

Otevřel dveře a vstoupil

„Tak vidím, že jsi od rána neudělal na zahradě téměř žádnou práci. A řekl jsi si, že to Hrubec všechno udělá sám,“ usmíval se.

„Nezlob se, Milane. Ale nějak jsem se zastavil. Něco si píšu.“

„No, tak piš. Však není zle.“

„Dáš si čaj?“

„Dám, to víš, že dám. Venku je horko a nechci být studenou vodu.“

Sedl si na židli a složil ruce na stůl. Bylo takové ticho! Nedá se vylíčit. Ticho, které člověk potřebuje, když příliš hlučně mluví jeho vnitřní hlas.

Nalil jsem mu čaj a podal chléb a med.

Když jsem byl mladý, zdálo se mi, že pomalu ubíhá a nyní je to naopak, a tak se dívám, jak ráno přechází do dopoledne a poledne a den se pak schyluje k večeru. Každá hodina něco zvláštního přináší, i když je to sotva zachytitelné lidským rozumem. Některé události jdou mimo něj. Nelze je předvídat, nelze se na ně připravit a těžko lze jejich průběh ovlivňovat. Jako by si je člověk nastavoval daleko dřív, než přijde na ně řada!

Je mi teď padesát pět let, což je zřejmě věk vrcholu života. Možná, že moje rodina, tedy žena a děti, ode mne očekávají, a musím říci, že právem očekávají, že budu vždy tam, kde mne chtějí mít a řešit všechny problémy, které si přinesou domů z práce nebo ze školy. Já jsem však unavený a často si ani sám neumím poradit. A fyzické síly také ubývají, to vím zatím jen já. Moje děti jsou velmi aktivní a chtějí v létě i v zimě jezdit na hory a pěstovat všelijaké sporty. Ne, že bych nechtěl s nimi měřit síly, ale nechci jim vysvětlovat, jak jsem unavený, vnitřně nejistý a někdy i depresivní. Mám je rád a netoužím se svěřovat s problémy stárnutí dřív, než je přejde opojení z mládí.

V práci se držím, to je pravda, ale jsem už nevrlý na kolegy a na pacienty. Jsem nervózní z malicherných stížností, z lidí, kteří mi cpou bonboniéry a myslí si, že zaplaším smrt anebo způsobím zázrak.

Na zázraky totiž nevěřím. Ani nevěřím všelijak mysticky zaměřeným lidem, kterým zase důvěřují mí pacienti nebo jejich rodinní příslušníci. Já je chápu. Ale jsem svým způsobem a také z jejich pohledu přízemní tvor, který věří jen tomu, co je vědecky prokázáno. Bohužel i pro mne, protože bych moc rád uvěřil, že lze stárnutí pozastavit, a ještě nějakou dobu nemít úzkosti z každé změny v psychice nebo z dosud neznámých tělesných potíží. Ale i když dokážete potlačit viditelné symptomy stáří, tělo se podrobuje věku, opotřebovává se a sem tam i přestává fungovat. Někdy se chaoticky prohrabuji v literatuře a začínám zjišťovat, že nevnímám slova a významy těch chytrých vědeckých článků. Ztrácím souvislosti. Není to jen moje vina.

Celý svět, jak to pozoruji, ztrácí kontinuitu s filozofií, která ho učinila v nějakých časových zlomech lidštějším a já jsem přesvědčen, že brzy se lidé začnou zase ohlížet a hledat východiska z nouze a tím nemyslím nouzi hmotnou, ale nouzi mravní. A proto jsem tak v tomto směru klidný. Nemusím se o nic starat, všechno přijde samo.

Autorka novely několika dílné  na pokračování: Irena Novotná,