Dnes je 13.08.2022, Svátek má Alena, zítra Alan

Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Jak fungujete s inkontinencí? Dá se vůbec...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, hledám práci v okrese Příbram,...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Rád bych si dopisoval s někým, kdo by měl...

Jsem to ještě já? Závěrečná kapitola

Publikováno: 25.02.22
Počet zobrazení: 468

kytkaretroLáska, pokračuji ve svých úvahách, je všechno, co člověk potřebuje ke svému životu. A už víc jsem o tom nechtěl přemýšlet, protože jsem oknem viděl, jak se k mému domu blíží Hrubec. Byl jsem velmi rád, že nezůstanu sám, bylo mi nějak úzko. Neměla mi volat. Ale bez toho bych neměl v sobě jasný signál o konci našeho vztahu, který si nechci připouštět, i když vím, že je to pravda. Je to pravda o mně samotném.

„Tak jsem viděl světlo a říkal jsem si, zastav se,“ řekl Hrubec tím svým typickým tónem, když jsem ho šel uvítat na zápraží.

„Tak ti řeknu, Jeníku, že se mi letos chodí líp než loni. Vůbec nelituji, že jsem si tě zvolil za svého lékaře. A beru ty pilule pravidelně. Jen s tím dechem, to je blbý.“

Přátelsky jsem ho pleskl o rameni a pozval ho ke svému stolu.

„Tak co je nového?“ zeptal se a pátravě se mi zadíval do očí. Nechtěl jsem mluvit o Marii, zbytečně by nám to zabralo celý večer a je to stejně o ničem.

„Skoro nic.“

Nabídl jsem mu čaj a chléb s medem.

„Víš, příteli, lidi žijí ve všelijak pokroucených a zdeformovaných představách o opačném pohlaví. Nemysli si, že u tebe je to jinak. Kdepak, Jeníku. I ty neseš svou vinu, protože nemáš ženské přečtené. Tedy možná., po té fyzické stránce ano, ale to, co je v nich, to ví jen Bůh a s ním ony mají tajný pakt, věř tomu.“

Musel jsem se smát. Jeho řeč ve mně uvolnila napětí, které jsem pociťoval po tom rozhovoru a Marií.

„Kdybych tak věděl, jak to dopadne,“ řekl jsem a on mi položil ruku na mou a jemně stiskl.

„Chceš vyložit snad karty?“ zeptal se s úsměvem, „karty nelžou.“

„Ale Milane, prosím tě,“ odbyl jsem jeho nabídku mávnutím ruky.

„No to by se toho stalo,“ řekl, sáhl do kapsy a vytáhl balíček starých, hodně opotřebovaných karet.

„Občas se na ně dívám. Dostal jsem je od svého dědka a ten mne naučil vykládat tarot, když jsem byl mladík. Byl to tahák na děvčata. Každá chtěla vědět, jestli se vdá. Jen některé chtěly vědět, zda je ten jejich Frantík miluje. Tak je to se ženskými.“

Rozložil je na stole. Podivné obrázky, řekl jsem si.

„Jo, podivné,“ odpověděl s úsměvem.

„No, Jeníku, jestli chceš, tak můžeme začít.“

„Věřit tomu nemusím. Začni.“

„Všechno klape, všechno klape,“ říkal si pro sebe a já cítil podivné napětí a mrazení.

„Zdravíčko bude v pořádku, o to se u tebe nebojím,“ řekl nahlas a usmál se na mne.

„A v práci to bude taky zajímavé. Postoupíš, Jeníku. Neboj se. Ještě něco zažiješ.“

„Já už toho zažil,“ povzdechl jsem si.

„A tady. No, Jeníku, do tvého života vstoupí žena z minulosti. Ale pozor!“

„Snad mi nechceš naznačit, že potkám nějakou ženskou. Tak to teda ne.“

„Potkáš Jeníčku. Kamaráde. Ale nebude to jednoduché.“

„Jestli jsi mne chtěl potěšit, tak se ti to povedlo a už toho raději necháme.“

Ale on se díval do karet, jako by četl v knize a vůbec nevnímal, co mu říkám. Pak zvedl hlavu.

„Buď bdělý a nemysli na minulost. Ta je za tebou. A teď se otvírá další příběh. Pokud budeš mít dost rozumu, bude pro tebe tím nejlepším, co jsi mohl v životě mít. Jestli se dáš dál vláčet pochybnostmi, zapomeneš na tu cestu, kterou jsi prošel a nebudeš o tom vážně přemýšlet, nečeká tě nic dobrého. Pamatuj si, Jeníku, pamatuj si to po zbytek života, že všechno, co prožíváš, je pomíjivé a nedá se zastavit ani v čase, ani v prostoru. Musíš nabrat dech a sílu, abys přešel ten most, který máš nyní před sebou.“

Podíval se na mně. A viděl, že jsem na rozpacích a že se mi jeho slova nelíbí.

„Ještě jednou ti to zopakuji. Všechno je pomíjivé a nic se nedá zastavit ani v čase ani v prostoru. Musíš jít, ne stát a ohlížet se za sebe. Čekají na tebe noví lidé, nový příběh a nové události. Pokud to nepřijmeš, nebudeš šťastný a ani ti, kterým na tobě záleží. A to je všechno.“

Nemohl jsem ze sebe vypravit ani slovo.

Lehl  jsem si do postele a zavřel oči. Najednou přišel klid. Už nemám s kým bojovat, pomyslel jsem si jen a s úlevou jsem usnul. Už není, s kým a proč bojovat!

Ráno bylo krásně. Po snídani jsem se vydal na procházku do lesů. Šel jsem po polní cestě a měl jsem pocit, že všechno zlé, co mne potkalo, pominulo. Díval jsem se do stromů a usmíval jsem se.  Nyní jsem sám sebou, i když jsem všechno ztratil, co mi bylo drahé a na čem jsem lpěl, pomyslel jsem si.

„Počkej přeci na mne,“ ozval se za mnou hlas. Otočil jsem se.

Marie běžela po polní cestě, měla na sobě květované letní šaty a mávala na mne kyticí.   Obrátila jsem se k ní a čekal, až doběhne, abych si vychutnal její krásné tělo v pohybu.

„Marie,“ zašeptal jsem, když stála přede mnou a usmívala se.

„Divíš se?“ usmívala se.

„Nevěřím vlastním očím.“

Stála proti mně a vítr si pohrával s jejími vlasy.

Pomalu jsem vztáhl ruku k ní, protože jsem se bál, že to není pravda, ale zase nějaký sen. Dotkl jsem se jejích poletujících vlasů. Usmívala se. Pak vzala mou ruku a přejela ji rty.

„Ano, jsem to stále ještě já,“ zašeptala a pak mne objala.

Vzal jsem ji kolem ramen a přitáhl ji k sobě.

„Vrátila jsi se?“

„Ano,“ zašeptala, „protože jsem pochopila hodně věcí, co jsme nebyli spolu. Můžeš mi odpustit?“

„Nikdy jsem na tebe nepřestal myslet.“

„Ty jsi věděl, že přijdu, že ano?“

„Věděl,“ zasmál jsem se, „jsi ta z mé minulosti.“

Mávla rukou a shýbla se do trávy. V prstech držela šnečí domeček.

„Nechal ho tady a někam odešel. Třeba si budovat jiný domeček.“

Zavěsil jsem se do ní. A cítil její nepřekonatelnou vůni. Tak, to je asi všechno, co měl pro mne osud nachystáno, pomyslel jsem si. Políbila mne do vlasů a já cítil ten polibek nějak jinak než dřív. Všechno začíná – jinak.

Doslov

Musím prozradit, že jsme se podruhé vzali. Všichni kroutili hlavami, někteří to chápali. Byla překrásná nevěsta v blankytných šatech a orchidejí ve vlasech.

„Asi se sluší,“ řekl jsem, abych ti dal svatební dar. Usmála se.

„A co to bude?“

Vyndal jsem ze stolu mou knihu, kterou jsem dal krásně vyvázat.

„Až budeš někdy sama, a to se může stát, tak si ji přečti.“

„Ty jsi napsal knihu?“ podivila se.

„O nás dvou, má milá. Ať po nás něco zůstane. Třeba ta láska, která nás provázela životem. A to není k zahození, viď že ne?“

Otevřela ji a chvíli četla.

„Ale teď nebudeme číst a ani mluvit,“ řekl jsem a zhasnul světlo.

Leželi jsme vedle sebe a drželi se za ruce. Ona mne občas stiskla svými prsty a já i přes tu tmu viděl, že jí po tvářích tečou slzy. Z dálky jsme slyšeli zvony. Byla půlnoc. A já byl rád, že jsem ten příběh dopsal a daroval ji všechno, co jsem kdy cítil, se vším láskou a odvahou, jak jsem k ní nikdy nedokázal hovořit.

Autorka Irena Novotná

Konec

Vaše komentáře

Celkem 1 komentář (0 komentářů čeká na schválení)

27.03.2022 12:57  Jaroslav

Připomenutí jmenovce autorky. No a pak ji chtěl pomilovat a ono to moc nešlo a tak začal nadávat na prezidenta Zemana a vzpomínat na Novotného. Ona nejdřív nechápala, ale pak ji vysvětlil, že za Novotného to šlo, za Zemana už ne.

Zanechte komentář: