Co žena nikdy neřekne a muž nikdy neudělá

Autor článku: Irena Fuchsová Co by sis počal bez kouliček?!

Neměl by sis co olizovat! Je to tvoje chlouba! Co to ta ženská řekla?! Slyšel jsi to? Tak sem už tedy nikdy nepůjdeme! To si dovolila moc, doktorka jedna zákeřná!
Takhle promlouval pan Fuchs k našemu třináctiletému drsnosrstému jezevčíkovi, který ho neslyšel, protože co nejrychleji cupital od veterinární ordinace k našemu autu a ani se neotočil. Co kdyby ta ženská v bílém plášti vyběhla za ním, v ruce kudlu?!

Oba pánové, člověčí i psí, před deseti minutami strnuli v ordinaci, když veterinářka Jana Máslíková řekla, že jedna ze dvou možností léčby je, kouličky uříznout. Dusno, které se okamžitě rozlilo po celé ordinaci, sálalo z obou pánů a sálalo tak silně, že paní doktorka s úsměvem podotkla, že zvláště muži tuto možnost odmítají a rychle přešla k možnosti druhé, a tou byla hormonální léčba, díky které by prostata přestala pracovat, a tím by se nezvětšovala, a problémy s močením, které má náš třináctiletý drsnosrstý jezevčík, Athos od Kozího kopce, by se zlepšily.

„V podstatě by vás operace nebo hormonální léčba, která by trvala zhruba dva roky, vyšla finančně nastejno,“ ukončila paní doktorka svůj výklad, během kterého Atíka prohlížela.
Tohle všechno pouze laicky tlumočím, protože jsem to byla já, kdo našeho Atíka držel za obojek na stole, když mu paní doktorka prohlížela řitním otvorem prostatu a potom mu ještě čistila řitní žlázky. A měla jsem co dělat, abych ho udržela, protože ji chtěl, samozřejmě, kousnout, a ne jednou! Držela jsem ho tak, že jsem ho málem uškrtila, zatímco pan Fuchs omdléval při představě, že by jeho největší kamarád přišel o svoji chloubu, kterou si obřadně, pečlivě, hlasitě a hlavně často líže.

Pan Fuchs omdléval a já zatím jeho největšího kamaráda málem uškrtila a neměla jsem tedy čas si zapamatovat, co přesně paní doktorka říká, ale základní věci jsem registrovala.
Zatím dostal antibiotika a za týden máme přijít na kontrolu.
Sotva jsme vyšli z ordinace, z obou pánů vybublalo napětí. Atík na mě začal štěkat, jako bych já mohla za to, že stojí půl hodiny se zvednutou nožičkou a čůrá, a pan Fuchs spustil.
„Co by sis počal bez kouliček, kamaráde? Neměl by sis co olizovat! Je to tvoje chlouba! Co to ta ženská řekla?! Slyšel jsi to? Tak sem už tedy nikdy nepůjdeme! To si dovolila moc, doktorka jedna zákeřná! Sem nás už nikdo nedostane!“

Podíval se na mě tak, že mi bylo jasné, kdo je ten „nikdo“…
Po týdnu zjistila paní doktorka na ultrazvuku, že je Atík v pořádku. Na zánět prostaty, který se trochu přenesl i na ledviny, antibiotika zabrala, ještě je na pár dnů dostal, a po půl roce máme přijít na kontrolu.
Zatímco mně se ulevilo, z obou pánů se linula po celé ordinaci silná zášť, která se nepřestala linout, ani když paní doktorka řekla, že Atík na to, kolik mu je, vypadá velmi dobře a je v podstatě zdravý… „Teď se lísá, slyšel jsi ji, jak se lísá,“ zašeptal pan Fuchs k Atíkovi, když oba spokojeně vyšli z ordinace.
„Za půl roku máme přijít… to si ještě rozmyslíme, viď, kamaráde?“
P. S.
Poprvé v životě jsem si uvědomila, že když potkám cizího psa, a chci zjistit, jestli je to kluk nebo holka, koukám mu pod bříško. Nikdy mě nenapadlo, koukat mu dozadu, pod ocásek, jestli tam má nebo nemá, ty svoje dvě chlouby, o které se oba mí pánové tak báli.

Autorka: Irena Fuchsová