Poslední diskuse


Zdraví zobrazit diskusi

Jak fungujete s inkontinencí? Dá se vůbec...

Práce zobrazit diskusi

Dobrý den, hledám práci v okrese Příbram,...

Co se kde děje zobrazit diskusi

Rád bych si dopisoval s někým, kdo by měl...

Romanek 5. díl.

Publikováno: 16.11.22
Počet zobrazení: 198

Cesty, 5. kapitola

29.08.2016 03:20

V.

kytkaretroJeho smyšlené zápisky vysílají ke mně jasné signály, ale on mlčí, Měla bych to asi chápat, ale znepokojuje mne. Nedělám si žádné výčitky, že jsem mu ukradla jeho intimní zážitky s Ilonou, která má také své sny. Jak jsme osamělí. Odsouzení k věrnosti, já k sama k sobě, k zatracení zřejmě nenaplněnou láskou .

Je zase večer. Sobota. Balím se do županu a usedám ke stolu. Jen malé světlo ozařuje celou místnost. Dívám se na desky deníku, zapaluji si cigaretu a přemýšlím. Ještě ho neotvírám. Ještě ne. Až se uklidním a budu schopná se soustředit na každé slovo.

Zhasínám cigaretu, přitahuji k sobě blok a otvírám ho. Pozoruji na sobě, že jsem daleko klidnější, než včera. Čtu další jeho vysněný příběh.

Robert

Dnes je 17. 6. 2010. Zápisky z dovolené na chatě.

Ráno jsem se probudil s bolestí hlavy. To asi dělá ta změna vzduchu, pomyslel jsem si. Vstal jsem a otevřel okno. Nádherný vzduch a ptačí zpěv mě přivedl k plnému vědomí. V ledničce byly nějaké zásoby. Dal bych si něco hodně lehkého, pomyslel jsem si a našel šípkovou marmeládu. Namazal jsem čtyři rohlíky a postavil si na čaj. Ten krásný koncert přírody ve mně vyvolal takové pocity, že jsem ani nezapnul rádio – a konečně – proč taky? Týden dovolené, nemusím nic dělat, nemusím nic vědět. A byl jsem vděčný, že mi nikdo nevolá.

S chutí jsem pojedl a rozhodl jsem se, že budu pokračovat v koupelích. Vím o jedné bystřině nedaleko v lese. Je čistá, chladná a osvěžující. Uklidil jsem po sobě nádobí a hodil na sebe to nejnutnější.

Z pohledu městského člověka se takové ráno projevuje jako hotový zázrak. Ticho smíšené se zvuky přírody v harmonii věčnosti a plynutí času. Prokletím člověka je vědomí smrti. Nejsem si však jistý, jestli také zvířata a hmyz nějak netuší, že jejich čas je u konce. Z toho pohledu ovšem mají zvířata o něco horší konec – překvapí je to – kdežto člověk se může připravit, filozofovat, dovozovat, nějakým způsobem se s tím vypořádat. Ale je tomu skutečně tak? Proč proboha v tomto krásném ránu myslím na smrt? Co to na mne zase přišlo? Nevím, jak se ubránit přívalu náhlých myšlenek, které netříděny přicházejí do mysli, a já se tím zabývám, místo abych se radoval. Musím se bránit, a tak hledám, jak si udržet po celou dobu dovolené pocit radosti ze života. Naštěstí nikde ani noha. To jsem rád, pomyslel jsem si.

Cesta k hájku byla příjemná. Bylo ještě trochu chladno, v trávě se třpytila rosa a voněly květiny. Natáhl jsem do svých plic vzduch a prudce vydechl. To je dobré cvičení na okysličování krve. Ještě jednou a pak pětkrát. Kdybych byl mladší, tak bych si i zacvičil, ale já raději jen zrychlil krok.

Vešel jsem do borového lesa a do mého čichu doslova vrazila neskutečná vůně stromů. Půda pod nohama byla měkká a poddajná. Cesta mírně stoupala a já napínal uši, abych uslyšel zvuk skotačící vody. Až k ní dojdu, tak se v ní nejen vykoupu, ale i napiji. Pak si najdu pohodlné místo k sezení a budu jen tak koukat.

Ozval se praskot větví. „Dobrý den!“ Ten hlas jsem znal ze včerejška. Skutečně, byla to ona.

„ No to je překvapení!“ řekl jsem hlasem vandráka zapomenutého v lese.

„Vy se tu procházíte?“ zeptala se.

„Ne, jdu se utopit,“ řekl jsem přesvědčivě.

„Tady v lese?“ podivila se. Její pochybnosti byly celkem pochopitelné, protože jsem na to celkem jistě nevypadal. „V tom případě vás nebudu zdržovat,“ pronesla tiše a chystala se odejít.

„No a co tady děláte vy, smím-li se zeptat?“

„Já…? Chodím a sbírám bylinky,“ odpověděla.

Skutečně. Držela v ruce malý, úhledný košík. „A co tak muže byste sbírat nechtěla?“ pokusil jsem se o vtip, ale bylo patrné, že pro ni jsem tak vtipný zase nebyl.

Nechápu, proč nedokážu s touto ženou navázat souvislý rozhovor. Asi chci být dnes sám a mé srdce to ví. A ona to ví určitě také.

Klid a pohoda se mi vrátily, když jsem došel na místo. Ponořil jsem ruce do vody a pak jsem dlaněmi nabral chladnou, čistou vodu a napil se. Všiml jsem si, jak se v té zázračné tekutině dokáže všechno věrně zobrazovat. Ohlédl jsem se kolem, svlékl se a vlezl do větší tůně. Cítil jsem chlad nejdřív na povrchu těla, a pak stále hlouběji. Zbaven tíhy života jsem dýchal zhluboka navzdory sevření hrudníku vodou. Dostal jsem se postupně až do jakéhosi polomrákotného stavu a opět jsem spatřil obraz té ženy. Viděl jsem jasně hru jejích očí a pohyb rtů. Zvedl jsem ruku, jako bych se jí chtěl dotknout, ale obraz pojednou zmizel. Vystoupil jsem z vody, hodil na sebe osušku a klesl vyčerpaně na velký kámen.

„Stalo se vám něco, pane?“ vytrhl mě známý hlas z mého zadumání a já zvedl hlavu. Stála nade mnou usměvavá, ve svých květovaných šatech, a byla jako ta louka, kterou jsem šel až do těchto míst.

„Ne, nic se mi nestalo. Jen jsem se zamyslel. Když dovolíte…“ Rychle jsem se pořádně zabalil do osušky a stáhnul bradu až na kolena.

Na kameni vedle mě bylo ještě dost místa. Usedla a položila ruce na košík. „Legrační. Vždycky vás najdu u vody,“ pronesla jakoby mimochodem.

„Ale to není pravda, před chvílí to bylo v lese.“

Zasmála se. Sáhla do košíku a pak mi nabídla hrst čerstvých malin. Natáhl jsem ruku a ona je opatrně přesypala do mé dlaně.

„Jsou dobré,“ řekl jsem co nejzpůsobněji. Ale víc na mne působila pikantnost situace, do které jsem se zase dostal. Já nahý v ručníku, ona v letních šatech a rameny jsme se téměř dotýkali. Podivné nutkání, které znají jen muži, táhlo můj pohled bokem, až jsem spatřil, co jsem spatřit chtěl.

„Tam dole pod strání je jich plno.“

„Čeho prosím?“ zeptal jsem se vytržen ze svých představ.

„Asi malin…, posloucháte mě vůbec?“

„Ale ano, jen se hůř soustředím, když jsme tu tak sami.“

„A vy máte pocit, že by se něco mohlo stát?“

„No, teď po té studené koupeli asi těžko. Ale berte to, prosím, jako vtip, nechci se vás nějak dotknout.“

Chvíli mlčela a pak se zeptala: „ Jste tu na dovolené?“

„Ano, jsem.“

Hovor na chvíli uvázl, pak se ale vzpamatovala.

„ Já také. Je tu pěkně. Nedávno jsem koupila chatu. Nejdřív mi to připadalo jako zbytečná investice, ale jsem ráda, že jsem to udělala. Mám tam i kousek zahrádky.“

„Takže vy jste včera věděla přesně, kde máte tu chatu!“

„Věděla i nevěděla…“

Mírně se naklonila a já cítil dotek jejího ramene na své paži. Tak tohle ti, holka, nedaruji. Opatrně jsem uvolnil sevření osušky pod mou bradou a nechal ji klesnout až na svá stehna. Pak jsem si ji upravil na způsob sukně a položil volnou ruku těsně vedle jejího nohy. Nic! Jen zpěv potoka a lehké šumění v korunách stromů.

Položila košík na zem před sebe a zadívala se na mne. Bylo jasné, že něco se stane. A stalo se. Zadívala se opět do ubíhající bystřiny a položila svou dlaň těsně vedle mé ruky na kámen. Bylo to jasné – teď nebo nikdy!

Kdo popíše pocity hry tak delikátní a přitom tak jednoduché. Trochu jsem posedl a dotkl se přitom malíčkem hrany její ruky. Opět nic. Tři hluboké vdechy a výdechy a mám její ruku pod svou dlaní. Sevřela kolena a pak je zvolna opět uvolnila. Tak tuhle hru jsem hrál naposledy jako dorostenec v poslední řadě jednoho kina. Jenže cesta ke kolenu je za takových okolností strašně dlouhá. Navíc jsem se musel bránit nutkavému polykání a mluvit už jsem nemohl vůbec. Vlastně jsme mlčeli oba a já spíše tušil, než vnímal pohyb jejích nohou. Blížila se svým kolenem k mému. Jako motýl, ale kdo jsem byl já? Pavouk? Dnes ještě ne, šeptal mi do ucha vnitřní hlas a já ho poslechnul.

Sepjal jsem obě ruce ve svém klíně a konečně promluvil: „Asi bych měl…“ a odmlčel jsem se.

Pohlédla na mne s údivem i pochopením a odpověděla stručně: „Neměl.“ Poté zvedla košík, srovnala si šaty na svých poobnažených stehnech a rozloučila se. Mizela mezi stromy a já se za ní díval s pocitem, že až ji příště potkám, tak se dovím víc.

Robert

Dnes je 18. 6. 2010. Zápisky z dovolené na chatě.

Když jsem vycházel z hájku, bylo slyšet zvony. Pravé poledne. Vrátil se mi pocit klidu a jistoty. Slunce příjemně hřálo a já šel zase tou loukou, a snažil se dostat do stavu, ve kterém spatřujeme zvláštní věci a bytosti. Ale slyšel jsem jen cvrkot v trávě a ptáky ve stromech. Na louce kvetly kopretiny a moudře zvedaly své hlavy k obloze, jakoby naslouchaly slovům samotného slunce. Šel jsem k nim a usedl vedle do trávy. Odněkud přiletěl motýl a rozkýval se na jedné z nich. Rozevřel svá krásná křídla a já se díval na ten velký zázrak přírody. I kopretině se to líbilo, protože byla ze všech nejkrásnější. Nechtěl jsem je rušit a tak jsem vstal a šel dál. Na konci cesty se už objevovaly venkovské domy. Hledal jsem cestu, abych se jim vyhnul. Jedna vedla přes kopec dolů do údolí. Mírné stoupání mi nevadilo. Pozoroval jsem nebe, jak kupí bílé mraky a mezi nimi prosvítá slunce. Nádherné, pomyslel jsem si. A přitom se takové všední věci odehrávají každý den, jenže člověk musí mít čas, aby měl všechnu tu krásu pro sebe. V duchu jsem myslel na tři bohyně, které se mi kdysi zjevily ve snu. Jedna byla zelená, druhá ohnivě červená a třetí bílá. „Tak vás děvčata, vás bych chtěl právě teď spatřit, neboť k nebi jsem neměl nikdy tak blízko, jako mám v tomto okamžiku!“ zvolal jsem do nekonečného prostoru nade mnou a pak už jen tiše pro sebe dodal: „Blázen…! Skutečný blázen…“

Nějaký ovčák hnal stádo ovcí přes údolí a ty zvonily zvonečky zavěšenými kolem krku. Kolem skákal pes a štěkal, že by jeden z toho rámusu ohluchnul. Ovčák mě uviděl a naznačoval, abych se jim vyhul. Pach ovcí mne udeřil přes nos. Tak tenhle nebyl příjemný.

Vrátil jsem se asi v pět hodin. Byl jsem dost unavený a žíznivý. Napil jsem se studené vody a usedl stejně jako včera na zápraží a upřel oči na oblohu. Tak mám za sebou zase jeden zvláštní den, pomyslel jsem si a přivřel oči, jako bych nechtěl, aby slunce vstoupilo až do samého nitra mé duše. A najednou jsem uslyšel vzdálený smích. Zvolna přibližoval a zase ztratil. Byly to bohyně z mého snu? Byly! Vím to. Jsem si tím docela jistý.

Vítr rozrazil okno a zhasil plamen svíčky. Vyděsila jsem se. Běžela jsem okno zavřít, ale něco skočilo do pokoje a zamňoukalo. Kočka? Rozsvítila jsem světlo a opravdu – taková pěkná kočička.

„Ty jsi měla strach o svůj kožíšek, viď?“ Nalila jsem ji do malé misky mléko a přidala pár piškotů. Hltavě pila a já jsem zhasla a ještě jednou jsem přelétla očima druhý zápis. Každý detail našeho setkání byl citlivě popsán. Ze stehen mi sjely cípy županu a já jsem si ho zase přitáhla a posunula se blíže ke stolu. Přitiskla jsem se na opěradlo, protože mne obcházely mrákoty. Začínám pomalu střízlivět a doléhá na mne hlas rozumu. Ale nebudu zatím dělat žádné závěry, rozhoduji se. Ještě nevím, co bude dál, a já se sama musím rozhodnout, co udělám. Je jiný, než jsem si představovala.

Je neděle dopoledne a já se rozhoduji, zda půjdu na procházku anebo uklidím chalupu. Cítím se dobře, jen mne svazuje trochu obava z jeho pocitů, které popsal v deníku. Mám si ho brát s sebou anebo nemám? Týden není tak dlouhá doba a já určitě příští týden zase přijedu. Třeba bude i on ve svém domě a bude tam snad sám. Promluvím s ním. Druhý zápis ještě nic neznamená. Ale hodně napovídá. A trochu mne i drží při zemi, což se mi nelíbí.

Nic se nebude opakovat. Všechno je jen jednou. Ani tvůj milostný tanec s měsícem, ani setkání s Robertem. Musíš myslet dopředu. Tohle je minulost. Hlas rozumu je naléhavý a má pravdu.

Roberte, já mám strach, říkám si v duchu a přecházím místnost, abych ho zaplašila. Je to můj obvyklý způsob. Ani nevím, proč to proboha dělám. Dívám se na oblohu, je docela pěkně. Hodím si přes ramena šál a ještě se projdu, než sednu do auta a všechno to podivuhodné, co jsem nyní prožila, zmizí za mými zády. Nic se neopakuje, to by byla také velká tragedie. Obouvám si boty a zamykám dům.

Stráně jsou ještě trochu mokré po nočním dešti, slunce je na obzoru a já mířím k potoku. Jdu zvolna a myslím na všechno, co Robert napsal. Všemu nemohu rozumět, je mezi námi příliš velký věkový rozdíl, ale jednomu asi rozumím. Každá chvíle, každý okamžik je vzácný a já mám od něho dar. Teď to chápu, a pokud byl svěřován mně, pak mám deník právem u sebe. Ale mohla jsem být i jeho představou k tomu, aby rozvíjel své myšlenky a své pocity, aniž konkrétně se mnou cokoliv zamýšlel. No, budiž, říkám si, budiž. Každá žena, která má zkušenosti s muži, by se smála. To přeci dělá skoro každý chlap. Chlapi si hrají a sní. A co na tom? Do doby, než jsem ho potkala, jsem měla život fádní a odpovědnost mne táhla k zemi. Robert mi dal křídla a to je víc, než nějaká tíživá láska, které by zase vedla jen k jednomu místu – manželská postel a k větě „co bude k obědu.“ Tak, tohle si neumím v souvislosti s tebou, Roberte vůbec představit. Ale dovedu si představit, že bychom se scházeli v lese, dotýkali se a povídali si o tvých vizích a o tvých myšlenkách. Protože já zatím žádné svoje vlastní nemám. Jsem okouzlena svými ženskými pocity, o nichž jsem si ještě před tebou myslela, že je musím za každou cenu s někým sdílet. Ne, nemusím. Vím to. Najdu cestu sama k sobě. Scelím se, upevním a najdu i odvahu odolávat problémům.

Budu si pomáhat rozumem a citem.

Vaše komentáře

Celkem 0 komentářů (0 komentářů čeká na schválení)

Zanechte komentář: